Dnes jsem se dozvěděl, že jeden z „mých svěřenců“ – účastníků projektu „Co tě nenaučí na VŠ“ neuspěl při pokusu o získání vysněného pracovního zařazení. Zpráva normální, asi nijak potěšující, na druhé straně ale pro mne šokující.

Mladý muž, úspěšný absolvent vysoké školy ekonomické, který už má profesionální nabídku na místo účetního ve velké IT firmě, měl eminentní zájem získat místo v jedné z největších zajišťoven světa. Lákal jej nejen obor potenciálního zaměstnavatele, ale zejména vidina takového druhu práce, ve které by do značné míry mohl uplatnit svého dlouholetého koníčka – obchodování s finančními deriváty. Výběrové řízení probíhalo přesně podle příruček na manažerské vzdělávání. Dvoukolově:

1. kolo – osobní rozhovor, zejména zjišťování vhodnostních stránek uchazeče (osobní vlastnosti, motivace k pracovní pozici) Uspěl!

2. kolo – o 14 dní později prověření dovednosti práce s excellem. (prověření dovednosti používání jednotlivých funkcí potřebných pro provádění specifických finančních analýz) – Výsledek – telefonické sdělení: děkujeme, nemáme zájem! Toť vše!!!

A pointa? Tento mladý muž se svým koníčkem intenzivně zabývá 3 roky, prakticky provádí obchody a spravuje kapitál svých přátel, absolvoval část svého studia v zahraničí, absolvoval řadu kurzů ve své zemi i v zahraničí a mimo jiné absolvoval na výbornou i zkoušku z užívání excellu na své vysoké škole!

„No smůla“, řekl mi. A tím to celé vlastně skončilo.

A já se ptám? Proč? Proč si neváží sám sebe? Vždyť kolik asi podobných absolventů se hlásí na toto místo? Zvláště, když ještě dnes tato nadnárodní superspolečnost místo inzeruje? Proč nebojuje o vysněné místo dál? Proč se neptá na druhý pokus? Proč nemá potřebu si hlídat svoji investici? O jaké investici mluvím? Třeba o té, že mezi prvním a druhým kolem zrušil plánovaný trip s kamarády a zabýval se zdokonalováním svých dovedností práce s excellem. Konzultoval toto s kamarády, studoval manuál. A výsledek je, že ani neví v čem neuspěl! Ještě jednou: Neví v čem neuspěl! Neví, na čem má zapracovat, aby příště uspěl! A kdy vlastně může být to příště? Teoreticky možná zítra, možná pozítří, možná za měsíc, nebo za rok? Omyl! Žádné příště nebude. Raději nastoupí na místo, které sice není tak sexy, ale je to jistota. Bude účetním. Sice to nikdy nechtěl dělat, ale nějak se začít přece musí. A mezitím ztratí šťávu a nadšení. A přestane být i vhodným.

Kdo vraždí nadšení mladých lidí? – Personalisté, kteří při své ‚profesionalitě‘ nepovažují za potřebné rozebrat s uchazečem jeho výsledky? Personalisté, kteří nejsou ochotni investovat zlomek času oproti množství času a energie, které investoval tento kluk? Nebo škola, kde vyučující často jen zapíší výsledky v bodových hodnotách do informačních systémů a student se vlastně ani nedozvídá co umí a co neumí. Ví jen, jestli zkoušku nemá nebo má? Je veden k poslušnosti a ne k tomu, aby měl potřebu na sobě pracovat! Naučil se přijímat nekvalitu! Samozřejmě je jednoduché říct: Ale vždyť je to jeho problém. Nevyšlo jedno, vyjde druhé a konec konců však nějakou práci má!

Já si to nemyslím a proto taky poradím: Chlapče posaď se teď ke svému počítači a napiš nejvyššímu generálnímu řediteli nadnárodního koncernu o neprofesionalitě jeho personalistů, ukaž mu, jak na sobě makáš, že se chceš všechno naučit a že tvým životním přáním je vydělávat peníze právě tomuto gigantovi. A hlavně, že žádáš o osobní schůzku s ním. Možná poletíš na druhý konec světa, aby sis dal kafe s nějakým páprdou. A možná tě stejně nevezmou. Ale ty zvítězíš, protože sis sebe začal vážit. Začneš si vážit svých snů, své energie a už budeš vědět co to je odpovědnost sama za sebe. Začneš za sebe bojovat a možná jednou tuto firmu budeš řídit. A nebo nějakou jinou. Už budeš vědět, co je pro úspěch nezbytné! Porvi se o to! Co myslíš? Zkusíš to?