354 záchvěvů života (3) Cesta!

Cesta!

Je jen jedna pravá cesta. Schopnost poznat, že po ní jdeme, je jedním z darů, který jsme dostali do vínku spolu s ostatními, na této zemi zcela výjimečnými, charakteristikami. Existují pro ni mnohá pojmenování - Tao, Tantra, Cesta srdce, naplnění snů, ale je to přitom stále jedna a táž cesta.

„Jedna nebo čtyři?“ říkáte si teď jistě. „Kde je ten háček?“

Moje odpověď Vás teď ještě možná překvapí. Problém je ve spojce nebo, kterou jsem za vás v otázce použil. Běžně vnímaná realita života nám podsouvá spojku nebo jako jedinou možnou pro podobné případy. Existuje přece jen jedno správné řešení. Za chybu v tomhle názoru jsme byli ve škole odměňováni známkami, které se těžko před rodiči obhajovaly. Někteří z nás přišli až mnohem později na to, že všechny pravdy a úhly pohledu žijí vedle sebe a platí zároveň, ačkoli by se na první pohled měly vylučovat. Tak například vedle sebe již dlouhá tisíciletí žijí monoteistická náboženství, která uctívají každé jiného boha. Jedno z nich dokonce úspěšně předkládá svým ovečkám pojem trojjedinosti otce, syna a ducha. Jistě, tohle je příklad z oblasti víry a emocí. Ti z vás, kteří věří, že žádný bůh není a všechno okolo nás je jen zajímavě se vyvíjející shodou náhod /60% české populace/ budou potřebovat další příklad. Tak třeba jeden z oblasti fyziky. Všechny dosud prezentované modely nejmenších částeček hmoty nám ukazují, že uvnitř i kolem atomu je stálý  pohyb elektronů, protonů, kvarků i naprosto neukázněných kvant. Každá hmota v jakémkoli skupenství, tvořící celý náš smyslový svět, je složená z těchto pohybujících se atomů. Přesto vnímáme velkou většinu hmoty kolem sebe jako nehybnou. Kdyby tomu tak nebylo slovo „nehybný“ by nemělo v naší realitě žádný význam. Pohyb i nehybnost se tu spojují v jednom současném okamžiku.

Ano, teď už to máte správně. Jedna a čtyři cesty zároveň. O té jedné jsme si řekli, že intuitivně víme, když po ní jdeme a stejně tak je nám jasné, že jsme mimo, pokud po ní nekráčíme. Jestliže nejdeme po cestě srdce, cítíme, že potřebujeme v životě něco změnit a hledáme novou polohu s podvědomým pudem najít to, proč žijeme. Jestliže nemůžeme najít svou cestu srdce, je čas poohlédnout se po oněch čtyřech cestách, které pospojované dohromady, dovedou nás tam, kam toužíme směřovat ze všeho nejvíc – k naplnění sebe samotných.

Zatímco přesně nedokážu říci jaká je cesta srdce každého z vás, dokážu velmi přesně popsat čtyři cesty, které vás k sobě samotným dovedou. Jednoduché? Až podezřele…

Každá ze čtyř cest je výzvou samou o sobě. Kráčet jí znamená začít měnit svůj život. Měnit ho tak zásadně, že jen ti z nás, kteří cítí opravdu velkou míru nekomfortu na své současné cestě budou ochotni prát se každý den se čtyřmi obtížnými pravidly a nepřáteli zároveň.

Á, řeknete si, už se to komplikuje. Pravidla a nepřátelé, co tam máš dál?

„Nic“ Dál už jen každodenní boj o cestu vašeho srdce. Ovšem ta každodennost se může snadno ukázat jako překážka ze všech největších. Uvidíme.

Tak tedy nezbývá než popsat ty čtyři, které jsou vlastně jen jedna. Celý ten zázrak pochopíte, pokud se jimi vydáte.

Pravidlo, které se rozhodneme dodržovat na první cestě je NEZVELIČOVAT! První nepřítel, který nás čeká na této cestě, je STRACH! Každý z nás v životě zveličuje, přiznejme si to. Zveličujeme své prožitky, aby byly úchvatnější pro ostatní. Zveličujeme podíl ostatních na chybě, kterou jsme udělali my sami. Zveličujeme své zkušenosti, zásluhy, city, schopnosti, odvahu, utrpení, dobrotu, počet vypitých panáků i vyšlapaných schodů a mnoho dalšího. Co je důvodem takového chování? Potřeba získat pozornost našeho okolí. Ta znamená vždy příliv nové energie. Nepřítel, který nás bude ve zveličování maximálně podporovat je právě strach. Strach ze ztráty pozornosti a zajímavosti pro okolí. „Když se nepochválím sám, nikdo jiný to za mne neudělá“ říká jedno Murphyovsky-lidové rčení. Když si k pochvale sebe samého něco malého ještě přidám, budu pro ostatní vypadat přesně tak, jak to po mně žádali mí rodiče.


Začíná jít do tuhého? Bojovat proti tomu, co jsme se léta učili od rodičů a ještě k tomu se svými strachy. Jen tak zahodit pozornost ostatních a propadnout se do šedi průměru? První dva popisy sedí, třetí je mimo. Opravdu Vás na téhle cestě čeká boj s výchovou, kterou jste přijali za svou a vašimi strachy, ale rozhodně se nepropadnete do šedi průměru. V tom spočíváme ve chvíli, kdy zveličujeme, to totiž dělá drtivá většina lidí kolem nás.


Výzva každodennosti spočívá na téhle cestě v tom, že si na nezveličování musíme dávat pořád pozor. To, že se nám podaří jeden den nezveličovat, nic neznamená, jestliže totéž nedokážeme podržet i v dalších dnech. Jistě se to zpočátku bude dařit méně než více a často si ani své zveličování neuvědomíme, tak dokonale je nám přirozené. Pokud vytrváme, postupně se nám podaří smývat svou masku a začneme vídat svou pravou tvář. Naše strachy ze ztráty pozornosti se začnou rozptylovat a my si budeme schopni udržovat po stále delší čas JASNOU MYSL – stav, ve kterém dokážeme vidět svět kolem nás takový, jaký opravdu je a ne skrze zvětšovací sklo.


Pravidlo, které se rozhodneme dodržovat na druhé cestě je NETVOŘIT SI OČEKÁVÁNÍ! Nepřítel, který nás čeká na této cestě je JASNÁ MYSL! Očekávání jsme se naučili dělat už velmi záhy v životě. Nastavováním rituálů a rutiny počínaje a respektováním pravidel a zákonů konče. Čím lépe se orientujeme v životě, tím přesněji jsou naplňována naše očekávání. Poražený nepřítel z první cesty nám otevřel oči do široka a naše jasná mysl nám umožňuje odhadnout budoucí vývoj situace lépe než ostatním, kteří se perou se svými strachy.

„A co je špatného na očekáváních a jasné mysli?“ myslíte si teď nejspíš

Hned vám to řeknu, jestli to ještě nevidíte sami. Očekávání jsou záludná bez ohledu na jejich přesnost, protože v této realitě existuje příliš mnoho sil, které povedou k nenaplňování našich očekávání. Nenaplněné očekávání vyvolává u mnohých z nás pocit zklamání v lepším případě ze sebe samých a v horším případě z těch, kteří způsobili to, že se naše očekávání nenaplnilo. I lepší případ je ovšem cesta, která vede mimo sebe-přijetí a skutečné sebe-poznání. A co víc, nebezpečí se skrývá dokonce i za naplněnými očekáváními. Ujišťují nás totiž ve vlastní nepřekonatelnosti a nezranitelnosti a vedou k pocitu nadřazenosti. Jasná mysl je zaměřena na jediný bod, který leží před našima očima, dává pocit moci a nepřipoutanosti a tím nás svádí z cesty našeho srdce. Jestliže ji začneme používat k nastavení svých očekávání a činům vedoucím k jejich naplnění, brzy přestaneme mít schopnost po něčem toužit a učit se. V tomhle svém účinku se velmi podobá působení kokainu.

Výzva každodennosti spočívá na téhle cestě v tom, že poručit si přestat očekávat je zpočátku stejně obtížné jako poručit si přestat jíst. Je to tak integrovaná součást našeho života, že vyřadit ji znamená změnit se tak trošku v blázna. Když si přestanete tvořit očekávání, nic vás nepřekvapí a přitom se dokážete radovat z každé drobnosti, se kterou se ten den potkáte. Důkaz, že jdete správnou cestou – vše vás překvapuje a nepřekvapuje zároveň – shoda v protikladu – tao. Když se nám podaří zvládnout jasnou mysl pouze k přesnému vidění a nenecháme ji, aby nás ovlivnila ve vytváření si názoru, pak se z nás stává skutečně MOCNÝ člověk.

Pravidlo, které se rozhodneme dodržovat na třetí cestě je DĚLAT VŽDY TO NEJLEPŠÍ! Nepřítel, který nás čeká na této cestě je MOC! Kolikrát v životě jste si uvědomili, že právě teď byste něco měli udělat jinak, ale nakonec vás stud, strach nebo lenost přemohli a vy jste neudělali to nejlepší? Mně se to děje dnes a denně. Snažím se na to dávat pozor. Je to boj v pravém slova smyslu. Když to nejlepší udělám, mám báječný pocit. Pocit, že jsem právě teď znovu našel odvahu a sílu jít po cestě svého srdce a mívám ze sebe radost. Moje radost obyčejně vyvolá radost ostatních a tak se ta vlna šíří podobně jako její mexická kolegyně ze sportovních stadionů. Lidé, kterým se daří dělat to nejlepší pro sebe a ostatní zároveň jsou v životě velmi úspěšní. Často získávají velký majetek a vliv. To je zkouška jejich výdrže kráčet třetí cestou, i když je strmá a kamenitá. Majetek a vliv totiž způsobuje, že svými rozhodnutími ovlivňují téměř vždy i mnoho ostatních lidí. Mají tu MOC. Dělat to nejlepší i v čase, kdy si můžete dělat prakticky, co chcete (třeba ovlivňovat zákony ve váš prospěch, diktovat ochotným politikům, co mají dělat, podrobovat si přírodu), je skutečná výzva. I proto moudří vidí MOC jako třetího a ne nejslabšího nepřítele. Naučit se ovládat svou moc a využívat ji tak, abyste se udrželi na cestě svého srdce, je jeden z nejtěžších úkolů, který před sebe můžete postavit.


Výzva každodennosti je tu víc než zřejmá. Udržet se v každé situaci na straně „dobra“ je obrovská dřina, zvlášť když není pro okolní ustrašené malé lidičky, tak jako pro vás, vždy jasné, co dobré je a co není. My, kteří chceme kráčet touto cestou, si musíme uvědomit, že moc, kterou jsme získali, není ve skutečnosti naše a nemá a nesmí sloužit k našim osobním účelům. Jen tak si z nepřítele uděláme sluhu. Když se nám podaří zdolat i tohoto třetího nepřítele, začne být skutečně těžké nacházet stále další a další výzvy. Víme totiž, že není v životě nic, čeho bychom nemohli dosáhnout. Pomalu se začne objevovat touha zapomenout a odpočívat, začínáme STÁRNOUT.


Poslední pravidlo na čtvrté cestě, kterým se rozhodneme řídit je NEBRAT SI VĚCI OSOBNĚ! Nepřítel, který nás čeká na této cestě, je jak již správně tušíte naše vlastní STÁŘÍ! Nebrat si život osobně je další zdánlivý protimluv, se kterým se v tomhle povídání setkáváte. Vždyť jestli něco život opravdu je, pak je osobní. Zcela jedinečný a osobní pro každého z nás.

Proč bychom se to tedy měli snažit změnit? A co mám s tím stářím, které je přirozenou součástí života? Jestli Vám teď začnu vyprávět něco o nesmrtelnosti, tak si řeknete, že jsem definitivně blázen.

Přiznám Vám, že život je zcela osobní záležitostí. Dokonce tak osobní, že každý z nás žije ve své vlastní, velmi odlišné realitě. Nebrat si události v něm osobně, jde zcela v souladu s tímto úhlem pohledu. Pokud začínáme mít pocit, že se nám ze strany ostatních děje nějaké příkoří nebo naopak, že jsme jimi bezmezně obdivováni pro naše výjimečné schopnosti, děláme chybu toho, že začínáme brát věci osobně. Názory a konání ostatních totiž ve skutečnosti nemají nic společného s tím, co chceme, nebo si myslíme my samotní. Jsou to rozhodnutí vážící se pouze k jejich vlastnímu vidění světa. Když si začneme myslet opak, začínáme brát věci osobně a lžeme sami sobě.

Nepřítel, který nás podporuje v tom, abychom si brali věci co nejvíce osobně je právě STÁŘÍ. Když jsme malí, šeptá nám, jak je nespravedlivé, že nemůžeme ty věci, které mohou dospělí. Když jsme mladí, zmateme se pocitem, že to tak zůstane na vždy, že stáří je věc, která se děje ostatním a ne nám. Náš nepřítel si nás připravuje do polohy, ve které začneme vnímat stárnutí jako velkou osobní nespravedlnost. Něco, na co jsme nebyli připraveni, ale nemůžeme s tím nic dělat. Tak jak nám ubývají síly, které vždy byly naše, přestáváme mít úctu a pozornost mladých, které jsme ještě před nedávnem převyšovali v každém směru. Stáří si s námi pohrává oproti ostatním třem nepřátelům sice velmi jemně a pomalu, o to však smrtelněji.

„S tímto nepřítelem je nutno bojovat dál a dál, znovu a znovu, stále žít naplno. Jen ten, kdo se po každém kole pouští s tímto nepřítelem znovu do boje, muže být nazýván člověkem poznání, i kdyby to mělo být jen na krátký okamžik, kdy úspěšně před smrtí dobojoval další bitvu.“ Říká nám jeden z nejstarších návodů lidstva na cestě sebepoznání. Čtvrtého z nepřátel není v našich silách přemoci.

Vše, co nám zbývá, je radost z dobrého boje, ve kterém si nebereme nic osobně, bojujeme beze strachu o výsledek, protože jsme prosti očekávání a každý náš tah a pohyb je tím nejlepším, čeho jsme schopni. Už jen chuť začít bojovat je vlastně přemožením prvních a nejtěžších barikád našich nepřátel, které nás mají odradit od chutí něco ve svém životě měnit.

Máte-li moc a odoláváte stáří, těšíte se z každého kroku po tomto světě. Vaše moc Vám teď umožňuje především žít život bez jakékoli z pěti masek. Zároveň můžete kteroukoli z nich využít pro to, abyste pomohli ostatním lidem kolem sebe v boji s jejich vnitřními nepřáteli. Našli jste cestu k sobě samým. Teď už víte, kdo jste. Gratuluji a těším se, až se spolu potkáme.