Evi, můžeš mi na úvod říct něco o sobě? Stručné představení?

Jmenuji se Eva, je mi 44 let, vystudovala jsem Ekonomickou fakultu VŠB – TUO v Ostravě, obor podnikatelství a management a jsem daňový poradce. V současné době vlastním společnost DANĚ V POHODĚ, spol. s r. o., která se zabývá komplexními službami v oboru účetnictví a daní. Před dvěma lety jsem také otevřela školící středisko, abych propojila naši praxi se vzděláváním, zejména účetních a podnikatelů.

Říkala si mi, že cesta na vysokou školu nebyla úplně jasná.

Já jsem měla vždycky absolutně jasno v tom, že vystuduji vysokou školu. Volba padla na ekonomiku, ten obor mě lákal. Nicméně maturovala jsem už v roce 1986, pak téměř tři roky pracovala a na vysokou mě přijali až v roce 1989. A pak přišlo štěstí v podobě revoluce. Vždy jsem měla věci nastavené tak, že všichni máme vše ve vlastních rukou, a po revoluci se otevřely všechny cesty a možnosti a bylo jen na nás, jak s tím naložíme. A to bylo pro mě klíčové. Konečně všechny moje cesty závisely jen na mně! Na nikom jiném, kdo by za mě mohl rozhodovat. A já jsem se rozhodla toho využít.

 

‚Mým prvním podnikáním byl stánek s občerstvením v letním kině v Porubě ještě při mých vysokoškolských studiích.‘

 

Jak Tě pak napadlo začít podnikat v oboru daňového poradenství a účetnictví?

Asi hrálo svou roli to, že jsem nikdy neměla moc v oblibě „autority“, zvlášť ty, které si na autority hrály z pozice nějakého pracovního postu. (pousmání)

Jak jsi tedy kdysi začínala?

Na vysoké škole jsem dělala asi každou brigádu a každou práci, která se mi naskytla. Od uklízení hospody, přes trenéra aerobiku, prodavačku, až po MLM společnosti Herbalife. Vše jsem brala jako užitečnou zkušenost, všude jsem si vydělávala peníze a vše měla ve vlastních rukou. Můj první živnostenský list a první setkání s podnikáním pak proběhlo v roce 1991. Tehdy jsem měla s přítelem stánek s občerstvením v letním kině v Porubě. Takže jsem měla živnost a musela jsem odevzdat své 1. daňové přiznání. A protože jsem byla hrdá studentka ekonomické fakulty, zpracovala jsem si, tehdy jednoduché účetnictví a daňové přiznání sama. Ovšem nastudovala jsem to v knihách – ve škole jsme v té době ani účetnictví neměli. Až jsme ho měli, tak mě ho tam stejně nenaučili.

Jak sis sháněla klienty? Přece jen si pořád byla vysokoškolačka…

Mým prvním větším klientem byla moje sestra, která si s manželem pořídila řeznictví v malé privatizaci. Ale já jsem se hodně pohybovala mezi lidmi, sehnala si první klienty a ti pak přiváděli další své známé, z nich se stávali klienti a takhle se mi klientela rozrůstala. Vše šlo v podstatě přes doporučení, dneska se tomu říká referenční obchod. Navíc to byla doba, kdy všichni, kdo měli ruce a nohy, začali podnikat, takže všichni potřebovali účetní.

To si měla asi docela záběr, naplno podnikat a studovat najednou. Jak to pokračovalo?

No, když jsem byla ještě na vysoké, školu jsem si protáhla, protože jsem měla moc práce. Škola už pro mě nebyla prioritou, i když jsem věděla, že ji chci dodělat. Věděla jsem, že nikdy nebudu zaměstnanec, že si vše potřebuji řídit sama, uměla jsem tak fungovat a jinak jsem si to nedovedla představit. Státnicovala jsem nakonec v roce 1997.

‚Výzvám neříkám ne.‘

Vypadá to, že všechno šlo jako po másle.

Hned k tomu dojdu. (pousmání) Hned v roce 1997, kdy se mi narodila dcera, přišel první úpadek mého podnikání. Od roku 1996 jsem už dělala i lektora na účetnictví, tak mě odvezli od tabule rovnou do porodnice. Byla jsem s dcerou rok doma, mezitím se mi klientela přirozeně rozpadla, nestíhala jsem, zůstali mi asi dva malí klienti. Pak šla ale moje maminka do důchodu a mohla mi dceru hlídat, takže jsem do podnikatelského vlaku nastoupila zpět. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že půjdu zpět pracovat, dostala jsem, v té době, pro mě velkou zakázku. A já výzvám neříkám ne. Vždy jsem se učila věci za pochodu. Nikdy jsem neřekla, že něco nezvládnu.

‚Spoléhat se na jednoho velkého klienta se nevyplácí. Jedna z mých největších podnikatelských chyb.‘

Jak ses s tou výzvou poprala?

Návrat po prvním pádu byl posunut odborně i finančně výše. Kromě velkého klienta se opět začali nabalovat další menší klienti. Ale čím více jsem věnovala čas a rozsah služeb velkému klientovi, tím více mi ti malí odcházeli. Tady jsem udělala jednu z největších podnikatelských chyb – svůj příjem jsem měla postavený na 1 velkém klientovi, celkově tvořil asi 70% obratu. Když jsme se pak nepohodli s tímto velkým klientem a spolupráci jsme ukončili, tak mi mé podnikání spadlo podruhé. Tady jsem, mimo jiné, poprvé narazila na lidský faktor v podobě intrikování. Tohle období trvalo 4 roky.

Podruhé na kolenou během poměrně krátké doby. Jak ses s tím vypořádala?

Zakousla jsem se a začala jsem budovat firmu znovu. Tentokrát jsem změnila dvě věci. Tou první bylo rozšíření mé odbornosti, stala jsem se daňovou poradkyní. Druhým zásadním krokem bylo rozhodnutí začít zaměstnávat lidi.

Jakou výhodu si viděla v tom, že si měla zaměstnance? Přece jen si byla zvyklá fungovat do té doby jen sama za sebe.

Hlavní výhoda byla v tom, že jsem mohla přijímat více klientů. Pro začátek jsem přijala jednu účetní, nechtěla jsem masově nabrat lidi. Ale už ta jedna účetní byla velká pomoc. A já se mohla věnovat hlavně službám daňového poradce. Po získání Osvědčení daňového poradce mi nastaly žně. Obrat firmy jsem zvýšila o 55% v roce 2005 a o 200% v roce 2006 v počtu já plus jedna účetní. Jenže potom…

Nějaký další kotrmelec?

Přesně tak. Všechno fungovalo, firma se rozvíjela. Jenže vše fungovalo „samospádem“ bez systému, bez pravidel. Neměla jsem osvojené manažerské dovednosti. A i když jsem tvořila „za pochodu“ manuály pro fungování firmy a zaměstnanců, jejichž řady jsem pomalu rozšiřovala, nedařilo se mi je dostatečně aplikovat v praxi.

Prošla sis hodně zvraty. Byly někdy období, kdy jsi toho chtěla nechat?

Ano, byly. Častokrát v březnu různých let, kdy jsem často byla ve velkém stresu. A jak přibývalo let, pokládala jsem si otázku, zda mi to stojí za to. Je to daň účetní profese – časová a psychická zátěž. Jednou jsem se k ukončení podnikání už vážně rozhodla. V prosinci roku 2010. Už jsem byla unavená z toho, že se mi nedaří získat kvalitní zaměstnance a vybudovat vysněný tým kolegů. Jenže druhý den po mém rozhodnutí mi zavolali, že mi schválili projekt z ESF na vzdělávání. Takže jsem v podstatě začínala potřetí, tentokrát trochu oklikou přes školící středisko, což byl vždycky můj sen. V rámci projektu jsme pak vychovali několik desítek kvalitních účetních a vytvořili jsme základ nového kvalitního týmu.

Co tě u podnikání drželo i v době, kdy to nebylo nejjednodušší?

Mám ráda tu svobodu. To, že kam dojdu, závisí jen na mě, na nikom jiném. Můžu dosáhnout na vše, co si dovedu představit. Potřebuji mít věci pod kontrolou, vše mít ve svých rukou. A ano, pokud se něco nedaří, tak i za to mít sama odpovědnost. A tohle všechno mi podnikání umožňuje.

Co pro Tebe bylo nejtěžší?

Neklesat na mysli. Stále si držet směr vytyčeného cíle, co nejméně uhýbat. Často vás totiž okolnosti táhnou i jinými směry, a občas těžko rozpoznat ten správný. Nejdůležitější je pak asi vydržet.

 

‚Žena podnikatelka není ženou dle běžného společenského modelu.‘

Co máš v plánu dál? Kam chceš firmu dále posouvat?

Chci, aby moje firma byla do pěti let nejvyhledávanější účetní a daňová kancelář v Ostravě a kraji. Chci taky více pomáhat podnikatelům v jejich cestě, protože jsem sama tu cestu prošla. Plánuji více propojit vzdělávání podnikatelů i účetních s praxí a napomoci tomu, aby si obě skupiny vzájemně lépe porozuměly.

Teď trošku z jiného soudku. Máš dceru, které je skoro 16 let. Jak jde podnikání dohromady s osobním a rodinným životem?

To je trochu náročné. Žena podnikatelka není ženou dle běžného společenského modelu. Nemůže totiž zvládnout vše perfektně, od domácnosti po podnikání.

Jak si to zvládala Ty?

Dceru mi hlídala báječná babička, která mi také dodnes vaří. Na úklid existují firmy. Dítě potřebuje mou 100% pozornost v čase, který s ním trávím, ale nemusím s ním být 24 hodin denně. Výhodou podnikání je, že si čas můžete organizovat dle potřeby, a protože vyděláváte dost peněz, můžete jezdit na dovolené vícekrát v roce, můžete platit nejlepší školu ve městě, a podobně. Ale pozor! Nesmím čas, který s dítětem nejsme, nahrazovat penězi. Důležité je si také vyčlenit čas pro partnera, a zároveň i pro sebe samou, aby bylo vše v rovnováze. A na tom stále pracuji.

Poraď teď dnešním vysokoškolákům. Jak uspět?

Hlavně by měli zůstat sami sebou. Udělat si jasno v tom, co chtějí oni sami – ne jejich rodiče, případně učitelé. A jít si za svým vlastním snem. Poslouchat vlastní srdce, kam je táhne. Úspěšní jsou ti, kteří dělají, co je baví a dělají to srdcem. Sleduji to celých 19 let u klientů. Určitě na sobě musí taky stále pracovat, stále se vzdělávat.

Zaměstnáváš studenty nebo absolventy? Jak je vnímáš?

Jako problém vidím to, že při práci studenti nepoužívají běžný „selský rozum“. Často stačí, aby se na danou situaci podívali tak, jako by ji řešili „pro sebe“, a je to. Jako hodně pozitivní zase vnímám to, že mají nadšení, velké množství moderních informací, umějí se na věci podívat z jiného úhlu a přinést i neobvyklá nová řešení. Nemají ještě tak zkostnatělý pohled na svět.

A stejná otázka jako pro všechny ostatní hosty: Proč ses rozhodla zapojit do projektu „Co Tě ve škole nenaučí“?

Klasické školství mi vadí už od dob absolvování mé střední školy. Stále ještě české školství neumí vychovávat studenty pro reálný život. A proto je úžasný každý projekt tohoto typu. Studenti se potřebují setkávat s lidmi z praxe, s lidmi, kteří něco vybudovali, s lidmi, kteří chápou, že účty mohou zaplatit jedině tak, že peníze získají realizací práce, jakéhokoliv typu. Potřebují slyšet, že všichni jsme dělali chyby, že cesta k úspěchu je proces s jistými pravidly. V životě jsem potkala mnoho lidí, kteří mi pomohli. A myslím, že bych měla i já dále předávat své zkušenosti a pomoci tak zase jiným.

Evi zatím děkuji za rozhovor, a těším se, až si budeme i se studenty o Tvých zkušenostech povídat ještě podrobněji.

Gabriela Orlitová