Finanční gramotnost v praxi

 

1.

Byla půlka listopadu, úterý.  Starý otec přišel za svojí dcerou. Odmítl čaj, posadil se do křesla a nohama hladil vyhřátou dlažbu rozlehlého pokoje. Světlý pokoj, velké okno a výhled na les. Už se šeřilo. Končil krásný podzimní den. Kamila si pohodlně  sedla na pohovku. Krásný kus. Zjara ji nechali zrestaurovat. Nohy si složila pod sebe. Jako když jí bylo patnáct. Byla pořád krásná. Červené šaty zvýrazňovaly její štíhlou postavu. Hladká pleť, dlouhý krk. Byl na ni pyšný. Věděl ale, že jí to dnes musí říct:

„Cítím se unaven. Nevím, jak dlouho tady ještě budu a proto si s tebou chci probrat důležitou stránku mého života.“

- „Ale tati. Nechej takových řečí.“ zavrtěla hlavou a odvětila.

Povzbudivě se na něj usmála.

Ovladačem rozzářila 139 centimetrovou supermoderní Samsung obrazovku, pohledem zkontrolovala display mobilu, zda nepíše Vláďa  a ochutnala nové svatomartinské víno. Připadlo jí trošku trpčí, než čekala.

Otec si poposedl a jemným pohybem ruky odmítl nabízenou skleničku. Byl nervózní. Těkal očima. Odkašlal si.

„Chtěl jsem ti jen říct, že jsem rád, jak si s Vláďou žijete. Mám radost, jak se vám daří. Máte firmu, dobrou pověst a obchody vám šlapou. Staráte se o zaměstnance a oni o vás hezky mluví.  Je vidět, že vás to baví“.

Kamila se podívala na tátu. Nebyla zvyklá, aby s ní tak mluvil.

„Víš, ale i já mám svého koníčka. Nikdy jsem o tom před tebou nemluvil. Zajímají mne….“

Trochu mu vyschlo v krku a najednou si nebyl jistý, zda to dokáže vyslovit.

Jeho největší tajemství.

Přivřela oči a její pečlivě namalované výrazné rty se od sebe tiše odlepily. Byla zvědavá, ale nechtěla to na sobě dát znát.

„… Peníze.“

Nechápala o čem mluví. A tak se zmohla jen na „Ty jsi numismatik?“

Byl rád, že to, co před ní léta skrýval, bylo najednou venku. Přece jen, má jen jednu dceru. Měli ji s manželkou až ke čtyřicítce. Strašně se těšili, když se jim konečně povedla a vždycky si přál, aby si mohla žít jako královna.

„Ne numismatik nejsem, ale peníze mám moc rád. Hodně jsem si o nich četl. Taky jsem přečetl spoustu knih o Židech. Učil jsem se jejich zásadám. Pravidelně jsem si ukládal něco bokem. Však víš, že jsme s maminkou žili vždy skromně. No a pak, když se to tady zvrtlo, tak jsem začal investovat. Akcie, komoditní burzy, podílové fondy. Každý den sleduji novinky na internetu. Nikdy jsem tam nebyl, ale sleduji ten mumraj v Asii, Latinské Americe, Brazílii. Je to fascinující. Tolik příležitostí“. Poposedl na kraj starožitného křesla. Pohladil dokonale opracovanou područku. Oči se mu rozzářily a pokračoval:

„Víš, byl jsem vždycky opatrný investor, ale odkládali jsem pravidelně. Měli jsme strach, abychom tě vychovali a vybavili správně do života. Roky nezastavíš… O něco jsem i přišel, ale měl jsem i moc štěstí. Byl jsem k sobě tvrdý a držím se svých strategií. No a řeknu ti, dnes už si mohu ledacos dovolit! Třeba takových bavoráků, jako máte vy, si klidně mohu koupit pět, osm, i deset. A taky třeba nový dům a luxusní dovolenou. Ale já to nepotřebuji….“

Kamile se zatočila hlava. To nechápala.

„Peníze přece dělají peníze! Jen musíš vědět jak.“ Pokračoval.

Skočila mu do řeči.

- „Počkej, to mi chceš říct, že jsi toto dělal, už když jsem chodila do školy, když jsem byla malá?“

- „Ano samozřejmě!“ odpověděl rychle. Byl na sebe pyšný.

„V rámci možností jaké byly. Nejdříve jen vkladní knížky, koupě známek nebo i mincí. Dobrodružství začalo až v polovině devadesátých let… A dneska bych vám  chtěl dát ten majetek a peníze, které mám. Vím, že si jich budeš vážit. Vím, že se ti nerozkutálejí. Jsem rád, že umíš i ty s penězi a majetkem hospodařit“.

Tak často si představoval tuto chvíli. Cítil triumf. Naplnění…

Kamila se nadechla, mírně se odtáhla.  Její pohled utkvěl na jeho jizvičce na kraji pravého obočí. Bále se tehdy, že jí umře. Tak nešťastně mu odletěl kus polena, když chystal topení na zimu. Krev mu zalila celé oko a stékala za ucho, když jej našla. Naštěstí se pohnul a vstal….Kolik jí tehdy bylo? Pět nebo šest?

Nechápala, co jí to tady říká. Rychle ale byla zase v realitě. Mozek se rozjel rychlostí závodního Porsche.

- „To znamená, že ty jsi měl peníze, když jsem nemohla jet na gymplu na lyžák, protože na něj nebylo?“

- „No, ano, měl.“

- „A tys je měl, i když jsme nemohli jet k moři, protože to stojí hodně peněz?“

- „Jo, jo, jasně“ radoval se.

- „A tys je měl už i tehdy, když jsem mohla jezdit jen na tom rozhrkaném starém dětském kole, protože na nové nebylo?“

- „No ano“ smál se nahlas.

V tak dobré náladě jej snad ještě neviděla.

- „A maminka o tom věděla?“ zeptala se a hlas ji přeskočil tak o půl tónu, možná o víc. Malinko se i chvěl. Oči rychle zavřela, aby neviděl deroucí se slzy. Dech se jí zrychlil.

- „No samozřejmě. Dalo mi to hodně práce, abych jí přesvědčil, že je to pro tvoje dobro…“

- „Tak víš co…“, zhluboka se nadechla , vymrštila se z pohovky a nedopitou sklenku shodila na zem. Rozbila se. Točila se jí hlava, ruce se jí chvěly. Cítíla slabost.

Vykřikla:

-“Tak teď si už ty prachy strč do prdele! Dnes už je nepotřebuji! „

Střepy se ještě kývaly, když za sebou bouchla dveřmi. V televizi reklama na dovolenou a rychlý klapot vzdalujících se podpadků. To nečekal. Tak Kamilu neznal.

V pokoji zůstal sám.  Vypnul televizi. Uklidil střepy. Utřel víno. Zhasl světlo a tiše zavřel dveře. Odešel smutný. Triumf se změnil v porážku.

2

Čas plynul. Ačkoliv bydlí jen 300 metrů od sebe, tak se za tu dobu potkali jen dvakrát. Oba vždy jen kývli hlavou na pozdrav a rychle uhnuli pohledem. Jinak to  nešlo….

Blížily se Vánoce. Kamila šla zapálit svíčku na hrobu maminky. Stál tam shrbený, neoholený. Hlavu nakloněnou dopředu. Chvěl se.

Plakal.

Styděla se. Přistoupila k němu. Položila mu ruku na rameno.  Hledala odvahu. Hledala slova.

Poznal, že je to ona, ale neotočil se.

„Tati, promiň! Trvalo mi, než mi došlo, že kdybyste se rozhodli  jinak, dneska bych neuměla hospodařit s penězi a byla bych stejně chudá, jako jsme byli, když jsem byla malá holka. Tati moc vám oběma děkuji. Mám tě ráda“.