V článku ‚Novodobé nevolnictví‘ jsem popsal příběh jedné slečny, která nebyla personální agenturou pozvána k výběrovému řízení na pozici o kterou měla zájem jen z důvodu, že v současné době pracuje u jiného, důležitého klienta této personální agentury a to i přes to, že na inzerát se sama rozhodla aktivně reagovat. Vyžádal jsem si na toto téma komentáře lidí pohybujícím se v tomto odvětví. Ukázalo se, opět že pohledů na jednu situaci může být více. Proto předkládám názory, které jsem získal:

Hlasy z personálních agentur:

1) ‚Jsem z personální agentury. Mám ráda svoji práci, protože na ní vidím měřitelný výsledek. Pomůžu určitému člověku nalézt lepší práci, firmě doplním tým zajímavým kandidátem. Tedy když to všechno správně do sebe zapadne. Chápu rozčarování slečny a asi i určitý pocit bezmoci. Na druhou stranu stranu je pochopitelný i postoj personální agentury. Personální trh je vysoce konkurenční a obchodně náročné prostředí. A platí nás klient, musíme prvotně hájit jeho zájmy. Smlouvy s klienty mi většinou neumožnují vyprodávat mu aktivně zaměstnance. A přijít o klienta takového významu může být pro agenturu i likvidační. Personální agentura je obchodní společnost, která musí platit nájmy, inzerci, výplaty apod. Také bych raději pomáhala lidem.‘

2) ‚Článek mi přijde dost pomýlený. Úkolem agentury není pomáhat lidem najít práci, ale vydělávat peníze svému majiteli. Rovněž slečna není zákazník dotyčné agentury. Je naprosto pochopitelné, že daná společnost chrání své skutečné zákazníky. Je opravdu eticky problematické od někoho brát peníze a současně mu přetahovat zaměstnance. 
V praxi to ale většinou funguje, alespoň s většinou našich klientů, tak, že je zákaz zaměstnance klienta aktivně oslovovat. Pokud ale aktivně osloví oni nás, můžeme je většinou procesovat. Navíc na to být prezentován agenturou na jakoukoli pozici není právní nárok. Slečna mi přijde poměrně arogantní a plete si pojmy. Je i pochopitelné, že jí jméno klienta neřekli, zvláště, jestli byla opravdu dobrá. Takto by snížili zcela zbytečně své šance, že pozici obsadí jiným kandidátem. Je s podivem, jaký přístup mají dnes lidé 
k byznysu, klíčové začíná být slovo ‚nárok’… Souhlasím ale s tím, že je třeba se chovat korektně a slušně i ke kandidátům. Nicméně v tomto případě agentura velmi slušná byla. Mohla si vymyslet jakoukoli jinou výmluvu, proč nebude kandidátku procesovat. Místo toho kandidátce sdělila zcela otevřeně, jak se věci mají a proč jí v této záležitosti nemohou pomoci. Nechápu, co ta kandidátka agentuře vyčítá? Že dodržuje smlouvy a chová se slušně ke svému zákazníkovi? Cílem obchodní společnosti je jednoduše vydělávat peníze svým vlastníkům. Cílem agentury /ani jiné obchodní společnosti/ skutečně není konat veřejné dobro, na to jsou jiné organizace neziskové povahy. Konzultační společnost nebo agentura nejsou obecně prospěšné organizace pracující primárně pro kandidáty a veřejné blaho. Jedná o obchodbní společnosti, které hájí zájmy svých zákazníků a legitimní zájmy své vlastní.‘

3) ‚Chápu rozhořčení a zklamáni dotyčné slečny. Hodně se ale pohybujeme v rovině ‚co by, kdyby’. Našla inzerci na svou práci snů. Kde je ale řečeno, že by pozici určitě dostala, a další, velmi podstatný fakt, zda by, kdyby ji opravdu dostala, byla na pozici a ve firmě spokojená. Chápu, že jí byla odepřena šance to alespoň zkusit, ale opět… ‚co by, kdyby‘ 
Mám zkušenost s působností na všech stranách, na straně agentury, klienta, i kandidáta, a mohu potvrdit, že ne všechny agentury se chovají tak, jak by podle mého názoru měly, jak ke klientovi, tak ke kandidátům. Stejně jako ve všech odvětvích i tady existují společnosti, které poskytují své služby v prémiové kvalitě a společnosti, které tato kritéria nesplňují. Je spíše na nás, které si pro spolupráci vybereme, a které ne. Neznamená to ale, že na výběr máme vždy. I na jiných trzích existují společnosti, které nabízejí jeden unikátní výrobek nebo službu (v tomto případě, z pohledu kandidáta, má například agentura exkluzivitu na pozici, klient ji sám nehledá, není jiný způsob, jak se k ní dostat) a pokud na trhu není srovnatelný nebo stejný výrobek/služba, oslovíme přímo tuto společnost. Jinde to, co chceme, prostě nedostaneme. Musíme se smířit i s tím, že třeba nedostaneme prémiovou kvalitu služeb, ale nic jiného nám prostě nezbývá. Myslím, že se v běžném životě každý z nás s touto situací setkal. 
Souhlasím s názory, že personální agentury jsou obchodní společnosti, které vyhledávají zaměstnance pro své klienty. Na druhou stranu pouhé zaměření na klienta je více než zavádějící. Agentura potřebuje klienta, aby měla pozice, které může obsadit. Potřebuje však také kandidáty, kterými pozice obsadí. Jedno bez druhého nemůže existovat. K oběma stranám se musí chovat seriózně, diskrétně a vynaložit maximální úsilí k tomu, aby obě strany byly spokojeny. To pro mne znamená nejen maximální péče o klienta, ale také o kandidáta. Prakticky aplikovat stejný klientsky (a lidsky) orientovaný přístup jak ke klientovi, tak ke kandidátovi. Jeden bez druhého totiž existovat nemůže. Myslím, že přístup ke kandidátovi se u nás stále velice podceňuje. Tento přístup není o tom, zda ve finále kandidát na pozici uspěje, což je vždy i v jeho režii, ale jedná se o celou komunikaci a péči o něj, jako je pravidelná komunikace, dodržování dohod, poskytování informací, ale i případný rozvoj kandidáta, a někdy také jen vyslechnutí, co je pro něj důležité, s čím se potýká. Stejné věci, které poskytujeme klientům.‘

4)’Vrátím-li se k případu odmítnuté slečny, je zde spousta faktorů, které navíc mohly hrát roli, a se kterými agentura prostě nic neudělá. Jednání s kandidáty, kteří jsou zároveň zaměstnanci klienta, je vždy chůze po tenkém ledě. Ve většině případů se situace řeší tak, že pokud se kandidát obrátí na agenturu sám, agentura s ním může do jednání vstoupit. Přetahovat zaměstnance klientovi, který mi za mé služby platí, považuji za opravdu velice, velice neprofesionální a tento způsob práce neuznávám. Známkou dobrých agentur je diskrétnost poskytovaná jak klientům, tak kandidátům. Důvěra musí být na všech stranách. Mohli bychom pak dospět i do stádia, že žádní zaměstnanci se nebudou na agentury obracet v obavě prozrazení nebo zveřejnění jejich úmyslu z firmy odejít. Tato situace opravdu není žádoucí. Kandidát musí agentuře plně důvěřovat, jinak vztah nemůže nikdy dobře fungovat. Ve vztahu ke klientovi bych situaci přirovnala k vyhledávání pozic s označením ‚confidential’. Princip je prakticky úplně stejný. Informace se nesmí ‚dostat ven’. Na obranu dotyčné agentury musím uvést, že někteří klienti požadují po agenturách i to, že s jejich zaměstnanci jednat nebudou, za žádných okolností. Pokud agentura na toto ujednání přistoupí, musí ho prostě splnit, bez ohledu na cokoli. Neexistují výjimky z výjimek. Porušení dohody by bylo stejné, jako zveřejnění informace, že kandidát, který se na nás obrátí, hledá nové uplatnění. V tomto případě bych na místě agentury udělala to samé. Paradoxně, kdyby v tomto případě agentura kandidátce odpověděla obligátním ….. nesplňujete požadavky bez vysvětlení, apod, situace by velmi pravděpodobně vůbec nenastala. Tím, že agentura jednala na rovinu a férově, si prakticky vysloužila tuto ‚kauzu’, což mi přijde velmi nespravedlivé.‘

5) ‚Velice me zaujala věta z článku: ‚Prostě agentury si chrání svoje zájmy a zisky i na úkor svého poslání – hledat lidem práci.‘ 

Dřive se hodně hovořilo o tom, že být učitelem nebo lékařem atd. je poslání. Myslim, že dnes to neplati ani o těchto profesich, natož aby to platilo v poměrně tvrdém byznysu, ve kterém působí personální agentury. Dnes již lidem nehledaji práci ani úřady práce, tak proč by to měly dělat personálni agentury? Zákazníkem je firma, která zaměstnance hledá. Souhlasim také s tím, že v dotyčné agentuře se ke slečně chovali velice férově, pokud ji řekli, to, co ji řekli. 

Takže slova o novodobém nevolnictvi mi v tomto kontextu přijdou opravdu přehnaná. Pokud je slečna opravdu tak dobrá, jak tvrdi, tak věřim, že práci snů najde i v jiné firmě.‘

6) ’Hájit zájmy klieta a striktně dodržovat dohody s ním patří k základním principům jakéhokoli obchodního styku, bez ohledu na obor či odvětví. V oblasti zprostředkování zaměstnání vznikali a vznikají personální agentury primárně proto, aby hledali na konkrétní pracovní nabídku klienta vhodné kandidáty, a za to si také od pouze od klienta účtují honoráře. Kvalitní personální agentura jistě ráda vyhledá vhodné pracovní uplatnění jakémukoli uchazeči o zaměstnání, ale nikdo se jí nemůže divit, že pouze v případě, pokud tím nepoškozuje klienty, kteří ji živí. Osobně mi přístup zmíněné personální agentury přijde velice korektní a paradoxně se tato slušnost obrátila proti ní.‘

7) ‚Opět mě tak trochu zaráží, že o takové problematice píše někdo, kdo nezná ani zásadní princip fungování pers. agentur. 

Přesně proto se neustále dostáváme do těchto situací. Lidé, naprosto mystifikováni médii a neprofesionálními informacemi, žijí stále v domnělé představě o tom, že personální agentura = úřad práce. Měli bychom více zapracovat na osvětě, aby takové mylné informace neměly punc kvalitního zdroje. Právě proto je mínění veřejnosti směrem k agenturám převážně negativní.‘

8) ‚Mám zkušenosti z obou pohledů. Kdysi jsem oslovila jednu personální agenturu a chtěla se ucházet o pozici, kterou nabízeli. Řekli mi něco podobného co slečně. Nemůžou mě pozvat, protože pracuji pro jejich klienta. V pozici uchazeče, jsem to chápala, i když mě to samozřejmě mrzelo. Myslím, že jejich jednání bylo správné (již tenkrát jsem si to myslela). V současné době pracuji jako personalistka a rozhodně mohu potvrdit, že bychom jako firma nespolupracovali s nikým, kdo by nám zprostředkovával vhodné kandidáty a zároveň by se nám snažil ‚ukrást‘ současné zaměstnance. Možná bychom jako firma pochopili to, kdyby je zaměstnance oslovil sám, ale rozhodně ne, kdyby je daná agentura spolupracující s námi oslovila sama (i toto se ale občas dělo).‘

9) Mám zkušenost z obou stran. Myslím si, že vždy záleží na politice každé agentury. Pro mě vždy byly důležité obě strany a podle mě je to také hodně o komunikaci. Pamatuji si na příklad, kdy jsme od významného klienta dostali stížnost, že jim odešel manager z určité pozice přes naší agenturu do jiné společnosti. Dneska na toto koukám i z druhé strany. Kdyby mi nějaký manager/ pracovník chtěl odejít, tak tomu nezabráním, je prostě rozhodnutý a je jedno jestli půjde přes agenturu nebo někam na přímo. Co by se mi nelíbilo, kdybych zjistila, že mi agentura, se kterou spolupracuji oslovuje zaměstnance s nabídkou práce – toto bych vnímala velmi negativně a ukončila spolupráci, ale jestli je zaměstnanec odhodlaný odejít nebo chce změnu, tak nevidím problém, když spolupracuje s personální agenturou. A tehdy jsme to takto komunikovali i s našim klientem, který to nakonec uznal a spolupráce fungovala dále…

Co to může znamenat?

Tolik doslovná citace 9 různých pohledů zástupců personálních agentur. Od majitelů po výkonné pracovníky. Je-li bežná praxe to, že zákazníkem ve zprostředkovatelském byznusu je jen jedna strana – ta která platí – pak vzniká problém.

Například finanční poradci radí klientovi podle nejvýyšší obdržené provize od finanční instituce. Stát zaplatí o pár milionů či miliard více za nákup reklamních přdmětů, letadel nebo tanků apod. Zprostředkovatel přece hájí zájmy toho, kdo jej platí… Trochu jednoduché a až příliš nepoctivé.

„Bože, prosím, dej mi sílu, abych změnil to, co změnit mohu.

Bože, prosím, dej mi sílu, abych přijal to, co změnit nemohu a Bože, prosím,

dej mi moudrost, abych rozpoznal obé.“

Krásná motlidba svatého Františka z Assisi mi říká mlč, stejně to nezměníš, takový už je dnešní svět. Přesto si dovolím navrhnout 4 doporučení:

Cesta k narovnání vztahů

1. Personální agentura by měla informovat potenciálního zájemce o práci, že pokud ve výběrovém řízení uspěje, bude mít při hledání příštího pracovního místa omezené možnosti. Bude záležet na tom, do jak významné společnosti se hlásí a jak významná je tato společnost pro personální agentury. Pokud k poskytnutí této informace nedojde, ztrácí část své svobody a aniž by si to uvědomil je diskriminován. Při prsotudování webovských stránek personálních agentur jsem ale nenarazil na podobné informace, které by na tuto nesvobodu upozorňovaly. Možná dokonce zajímavý podnět pro právní kanceláře…..

2. Tuto informaci by teoreticky mohl zaměstnanec obdržet i od svého zaměstnavatele. Bylo by to velmi jednoduché: ‚V oblasti náboru a vyhledávání zaměstnanců spolupracujeme s těmito agenturami…. Pokud tudíž budete chtít od nás někdy v budoucnu odejít, přes tyto agentury to ani nezkoušejte. My je platíme i za to, že vám nepomohou až se vám u nás nebude líbit!‘

3. No a pro managementy firem je zde taky jeden z možných závěrů. Prověřujte si i to, zda vám jsou představováni skutečně ti nejlepší kandidáti. Protože ti nejlepší, kteří dle vlastního rozhodnutí by u vás chtěli pracovat, se s vámi nesetkají jen proto, že pracují v některé z firem, která je mimo jiné významným klientem právě té ‚vaší‘ personální agentury.

4. Zájemci o práci zajímejte se o to, jaké podmínky má dojednané váš možný zprostředkovatel práce. Uvědomte si, že klientem pravděpodobně nejste vy, ale zadavatelská firma. Že může existovat celá řada různých ujednání a omezení, které v konečném důsledku z vás udělají nesvobodného občana. Nesvobodného, ale zaměstnaného občana.

a závěr….

Z vlastní zkušenosti vím, že práce v oblasti personalistiky často není jednoduchá a často se jedná o balancování na hraně obchodu a morálky. Věřím tomu, že i na tomto trhu je celá řada firem a lidí, kteří uznávají hodnotu svobody a to jak na straně firmy, která potřebuje kvalitního zaměstnance, tak na straně potenciálních zaměstnanců a dokáží hodnoty svobody, morálky a byznysu sladit se svým obchodním modelem. Nepřemýšlet nad těmito širšími souvislostmi by se nemuselo vyplatit. Každý si své svobody ceníme různě… Pamatujme si však základní ujednání: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného….

Pro všechny zájemce o změnu práce jsou určena naše online výuková videa.