Bohatý táta v Evropě

Na severu Itálie jsou v hornatém terénu nekonečně velké ovocné sady. Automatické zavlažování, automatické přihnojování, automatické postřiky proti škůdcům. Nad sady obrovské sítě chránící stromy proti ptákům. Místnímu majiteli nemusí nikdo dávat cíle. Nabádat jej co má dělat. Nikdo mu nemusí říkat, co má dělat. On to ví. On jen dělá to, co dělali jeho předci, kteří mu dali misi i vizi. Když se budeme o naše sady dobře starat, vždycky se uživíme. Stejné myšlenky přenáší on na svoje rodinné příslušníky i zaměstnance. Nenajdete mezi místními pěstiteli zbohatlíky. Najdete řadu spokojených lidí.

 

V horských oblastech Rakouska vidíte krásné zemědělské usedlosti. V kopcovitém terénu se pasou krávy, ovce a kozy. Voní seno. Tráva je zelenější, než zelená. Místní se na vás usmívají a říkají, že oni žádnou dovolenou nepotřebují, protože mají dovolenou celý rok. Každý den jim stejně začíná. Každý den jim stejně končí. Vstávají ve čtyři, protože musejí poklidit dobytek. Usínají kolem deváté, protože ráno budou zase brzy vstávat. Mají spoustu práce, starostí, ale nejsou ustaraní. Pracují prakticky celý den, ale nejsou sedření. Mají mechanismy. Na všechno. Na sečení, obracení, orání, vláčení. Kolem stavení pořádek, bílá fasáda, rozkvetlé převislé muškáty. Nějaká volná cimřička pro ubytování případných hostů. Pro někoho možná kýč, protože ta stavení se sobě neskutečně podobají. Ani ne tak vzhledem, jak životem jejich obyvatel. Ti chudší mají jen 3-4 kravičky a chodí ještě pracovat do údolí do dílen, obchůdků  nebo hotelů. Ti majetnější mají stáda početnější a živí se jen zemědělskou činností.

Chudý táta v Evropě

V obou zemích se setkáte se vstřícností. Jdete do restaurace a tam vás bude s největší pravděpodobností obsluhovat  cizinec – Slovák, Srb, Ukrajinec, Čech. Místní mají hodně práce. Od zahraniční obsluhy se dovíte, že opustili svoji zemi již tak před 10-15 lety, protože tam lidově řečeno zdechl pes. Není práce.  Podnikat se nevyplácí. Není v čem podnikat! Jak je to možné? Podobné země, podobné klima. Jiný náhled na podnikání. Podnikáním má člověk zbohatnout. Rychle! Pokud možno hned! Lidé zde přemýšlejí více nad tím jak vydělat peníze, než nad tím, jak se uživit.

Sobecky se díváme na svoje podnikání. Co za svého života vydělám, to i spotřebuji. Nedefinujeme si, jak budou v našem podnikání pokračovat naši následovatelé. Děti. Synovci. Nedefinujeme si, jak ze svého podnikání uděláme rodinou firmu. Přitom ve světě je v rukou rodinných firem 80% veškerého podnikání. Podobně zaměstnanecký zahraniční personál, který nás obsluhuje v horských restauracích Itálie nebo Rakouska. Někteří říkají, že by jednou chtěli mít svou vlastní hospodu nebo penzion. Neuvědomují si, že i horské penziony a hotely zpravidla začínaly jako chaloupky, kde kolemjdoucí našli přístřeší v nouzi, případně dostali najíst. Zapomínají, jaké možnosti skrývají „zanedbané regiony jejich domoviny“. Neumí být skromní, trpěliví, cílevědomí. Myslí až příliš na sebe a na okamžitou spokojenost sebe a možná svých dětí. Nechápou generační přesah. Svým dětem jednou předají stejné obavy, se kterými bojovali celý život i oni sami.

Co nám Robert Kiyosaki neřekl

Stále hledáme příležitosti v podnikání. Stále hledáme jak vydělat hodně peněz. Čteme populární knihy Roberta Kiyosakiho a chceme být těmi bohatými. Naučili jsme se investovat do koupi panelákových bytů ideálně na dluh. Ještě nikdy přece hypotéky nebyly tak výhodné. Kopírujeme americké modely a zapomněly jsme na ty evropské. Největší bohatství pro velké skupiny lidí vzniká tak, že obhospodařují svůj  rodinný majetek z generace na generaci. Naopak my nechceme podnikat, protože chceme zbohatnout. My nechceme, aby se měly naše děti dobře! My se chceme mít dobře! My chceme být bohatí. Neumíme dát svému podnikání tzv. generační přesah. Komunisté tuto naši rodičovskou misi zničili. Nežijeme pro děti, žijeme pro sebe. Nechápeme, že budeme-li my žít i pro budoucnost svých dětí, i my prožijeme šťastný život. Budeme se seberealizovat. Naše snažení bude mít smysl. Budeme celoživotně motivovaní.

Vidíme peníze a nevidíme příležitosti. Motivujeme se. Hledáme smysl v penězích. Proto odcházíme za prací do bohatších krajů s přesvědčením, že v naší domovině zůstanou jen ti chudí. Přitom máme stejné, ne-li lepší klimatické podmínky. Nechceme vědět, že předchůdci dnešních úspěšných ovocnářů a hospodářů, ti první z generací se potřebovali „jen“ nějak uživit. Dřeli. Budovali. Stavěli. Zakládali sady. Asi se nadřeli, asi ani nebyli bohati. Než stromy začnou dobře rodit, uplyne hodně času. Přesto to tak dělali celý život a možná byli šťastní. Aspoň to tak vypadá, protože na chodbách domů, v kuchyních, ale i obýváku dodnes, vedle náboženských symbolů, spatříte i vybledlé fotografie zakladatelů gruntu, zakladatelů sadů. Za našetřené peníze vysadili další sad. Nečekali, ale pracovali a zušlechťovali dál. Tito lidé se nesnažili jen pro sebe. Věděli, že to dělají pro svoje následovníky.

Nám se pak místní lidé zdají být spokojení. Možná je to jen zdání, ale oni nemají strach o svoji práci. Nepotřebují stimulovat, protože jsou motivováni zítřkem, pozítřkem, ale i vzdálenou budoucností. Jejich rodiče je naučili podnikat s jistotou, střídmostí i odloženou spotřebou. Pečují o svůj majetek a zvažují výměnu každého kusu nábytku, každého stroje a spotřebních předmětů. Vědí, že nejdříve je třeba investovat do podnikání. Ne pro sebe, ale pro ty, kterým svoje podnikání jednou předají. Kterým předají svoje traktůrky, lisy i postupy.

Dali svému snažení generační přesah. Jejich potomci tuto jejich vizi převzali a předávají ji i svým následovatelům. Jsou bohatí, protože mají vybudován svůj „penězovod“.  Jak dlouho, kolik generací se jejich penězovod budoval? Chcete-li i vy si vybudovat svůj penězovod přijďte na náš kurz Motivace.