Marku, jak by ses na začátek stručně představil?

Jmenuji se Marek Konečný, je mi třicet let, narodil jsem se i vyrůstal v Ostravě, kde jsem také vystudoval gymnázium a poté jsem se na vysokou školu přesunul do Prahy. Na ČVUT jsem vystudoval provoz a řízení letecké dopravy.

Proč zrovna tento obor?
Byla to dobrá škola, ale nikdy to asi nebylo to, čím bych se chtěl úplně živit. Spíše jsem si to vybral tak, ať mám specifický obor, konkrétní zaměření a uplatnění. Pocházím z rodiny, kde vysokoškolské vzdělání bylo uznáváno a podporováno, můj otec je dokonce vysokoškolský pedagog, takže jsem vysokou mít určitě chtěl. Myslím, že „výška“ poskytuje člověku potřebný čas, aby dospěl, získal potřebný životní nadhled. A musím také uznat, že mi do teď titul občas pomáhá při některých jednáních.

„Zkouška na vysoké škole není vlastně nic jiného než obchodní jednání.“

Jaký jsi byl student?
První dva ročníky úplně vzorný se samými jedničkami, protože bylo jasně dané, že na obor letectví se dostanou pouze ti s nejlepším průměrem a brali jich strašně málo. Takže oproti gymplu, kdy mi byly známky celkem jedno, docela velká změna. Byl jsem najednou jediný se samými jedničkami, a to jsem určitě nebyl nejchytřejší a určitě jsem se neučil nejvíce ze všech. Naučil jsem se ale fungovat jinak a oproti ostatním jsem měl odvahu si o hodně známek jednoduše říct. Navíc jsem vždy, když jsem šel na zkoušku, měl připravenou nějakou zajímavost pro ty zkoušející, abych nebyl jen další zkoušený student v řadě. Už tehdy jsem si uvědomoval, že zkouška není vlastně nic jiného, než obchodní jednání, a abych já dostal tu dobrou známku, kterou jsem chtěl, musel jsem i já dát učiteli nějakou přidanou hodnotu. Načetl jsem si ke každému okruhu něco navíc, nějakou zajímavost, a pak už se „jednalo“ lépe, kolikrát jsme si také na zkoušce s vyučujícím výborně pokecali.

Vydrželo Ti tohle nasazení i poté, co jsi byl na obor provoz a řízení letecké dopravy přijat?
Ne, tam už se to zlomilo. Čekaly mne až inženýrské státnice, do těch bylo daleko, a už byl předpoklad, že to doklepu, protože největší síto bylo první dva roky. Ne že bych se flákal, ale v té době moje mamka začala stavět rodinný dům, kde jsem jí pomáhal, takže jsem najednou spíše studoval stavařinu než letectví. Více času jsem tehdy trávil zpátky v Ostravě na stavbě než v Praze, ve škole. Studia jsem přitom zvládal, obor mne bavil, ale časově to nebylo tak náročné, abych tam musel neustále být.

Proč ses tomuto oboru dále po škole nevěnoval, když ses na něj tak moc chtěl dostat?
No v těch dvaceti jsem to úplně nedomyslel. Už tehdy jsem věděl, že se chci jednou vrátit zpátky do Ostravy, že to tu mám rád, a trochu jsem přecenil kapacity místního letiště, které tehdy bylo na vzestupu, a byly obrovské plány, co všechno se tady bude dít. Až potom, když jsem řešil na ostravském letišti diplomku, jsem zjistil, že v Praze na Ruzyni je x-násobně více uklízeček, než je v Ostravě vůbec personálu. V Ostravě bylo lidí s mým zaměřením potřeba možná deset, velká konkurence a bez pořádné „tlačenky“ se tam tehdy ani moc dostat nešlo. V Praze většina mých spolužáků, kteří tam chtěli zůstat, uplatnění našli, ať už v soukromém nebo státním sektoru. Ale já nechtěl zůstat v Praze, chtěl jsem zpátky do Ostravy.

Co Tě nejvíce ovlivnilo v tom, jaký jsi?
V téhle odpovědi se vrátím asi hodně i do svého dětství… Pocházím z rozvedené rodiny, mí rodiče se rozvedli, už když mi byl jeden rok. A i když to nebylo úplně lehké, když jsem byl malý, měl jsem nakonec i díky tomu jejich rozvodu krásné dětství. Měl jsem také možnost porovnávat – můj otec je uznávaný vysokoškolský pedagog a u toho ještě podniká, mamka pak začala podnikat, když mi bylo deset let. V tu dobu na mě také přešla starost o domácnost, takže jsem nakupoval, stravoval se, uklízel, absolvoval jsem svoje první manažerské vzdělávání. Ani jsem si to nestačil uvědomit. Získal jsem tolik potřebné obchodní a prodejní dovednosti. Denně jsem vyjednával s kamarády i dospělými. Potřeboval jsem je nasměrovat tak, aby dělali co jsem potřebova …

„Nejvíce utrácím za emoce.“

Ty máš sourozence nebo jsi jedináček?
Jsem jedináček, a možná i proto nedokážu pochopit firmy, kde spolu podnikají sourozenci, i když pár takových znám, jako například můj kamarád Martin Šlauer. Jsem asi také docela majetnický, ale na druhou stranu také rozdávačný. Jsou prostě věci, za které mi nevadí utratit peníze.

Za co nejvíc utrácíš?
Za emoce. Za zážitky nebo věci, které mi přinášejí emoce. Pokud vím, že něco stojí peníze, ale dá mi to emoci, kterou už možná jindy nezažiju, rád za to ty peníze dám. A nebo taky utrácím kvůli emocím – na něco se naštvu, a pak tím směrem utrácím. Třeba mne štvalo, že naše babička nemohla pořádně chodit, a byl u nás nedostatek motorových vozíků, který bychom ji mohli pořídit, aby byla sama mobilní. Anebo byly hodně drahé. Tak než abych koupil jen jeden drahý babičce, nakoupil jsem jich více na sklad a snažím se je distribuovat dál za lepší ceny. No a babička je teď mobilní a relativně samostatná. Ale jestli se mi celá investice někdy vrátí, nebo jsem jen vyhodil peníze…těžko říct. Každým rokem vyhodím emočním rozhodnutím tisíce. Na druhou stranu nemám rád vyhazování peněz jen tak, abych ukázal, že je mám. Peněz si vážím, i proto, že jsem okusil, jaké to je nemít je.

Kdy sis tím obdobím prošel?
Nebylo to dlouho, ale když mi bylo nějakých dvacet pět, tak jsem jel na šestitýdenní studijní pobyt do Ruska. No a došlo k tomu, že mi na tři dny došly peníze. Nedal jsem si pozor, do toho tehdy ještě převod trval déle, byl nějaký státní svátek…shoda náhod. Bylo mi blbé si od někoho půjčovat, moc jsem tam nikoho neznal, a měl jsem peníze na poslední chleba a nějaké máslo. Tři dny jsem musel vydržet ve stejné sociální sféře, jako jsem byl, mezi prvními známými, které jsem si udělat a vypadat normálně. A i když jsem věděl, že ty peníze za pár dnů dojdou, tak to nebylo příjemné a od té doby si uvědomuji hodnotu peněz. Dokážu pochopit to, proč jsou někteří lidé spokojení, že si vydělají třeba čtyřicet korun za hodinu. Na druhou stranu jsem zakusil pocit, kdy člověk za tu hodinu vydělá čtyři tisíce, čtyřicet tisíc, nebo během pár hodin se povede obchod i za výrazně větší peníze.

„Peněz si vážím i proto, že jsem okusil, jaké to je nemít je.“

Zpět k Tvému vyrůstání… kromě povinnosti starat se o domácnost, co bys teď řekl, že Tě nejvíce ovlivnilo?
Skauting a karate. Do skautu jsem chodil odmala, a jako jeden z nejmladších jsem se stal takzvaným Rádcem, vedoucím skupinky, asi i díky organizačním schopnostem, které jsem zdědil po otci. Moc mě bavilo pracovat s kluky v té své skupince. Karate mne zase krásně naučilo platit individuálně za své chyby, převzít za sebe zodpovědnost. Zůstalo mi to do teď, kolikrát i v obchodním vztahu, když vím, že je něco alespoň z části moje chyba, často to řeším striktně tak, že náprava jde zcela na moje triko. Beru to v podnikání stejně jako ve sportu – jestliže se něco stalo, tak je to tím, že jsem to já neudělal nebo něco udělal špatně. Nemám-li natrénováno, nemůžu čekat, že naostro vyhraju.

Kdy, jak a proč jsi začal podnikat?
Začal jsem podnikat hned v osmnácti. Naskočil jsem do tzv. multilevelu, protože i když to někteří zavrhují nebo dokonce tímto systémem opovrhují, mě připadá neskutečně spravedlivý. Propracované systémy. Firemní vzdělávání. Jasná pravidla. Pokud někdo opravdu maká a chce, dostane se nahoru. Navíc jsou v tomto ohledu začátky podnikání výrazně ulehčené tím, že člověk má již daný systém, nemusí nic vymýšlet. Prodával jsem nejdřív finanční a investiční produkty, pak jsem přešel na zdravou výživu a potravinové doplňky. Nikdy se mi ale nepovedlo nějakou síť pod sebou opravdu rozjet, nedokázal jsem si dobře plánovat aktivity. I tak jsem se ale v multilevelovém fungování hodně naučil.

Takhle si podnikal také během vysoké školy?
Taky, ale měl jsem i jiné aktivity. Například jsem dělal různé promo akce telefonních operátorů, distributorů cigaret, no a to byl vlastně i první kontakt s reklamou. Abych byl i v kontaktu se studovaným letectvím, sehnal jsem si práci v duty free shopu na letišti v Ruzyni, kde jsem dělal v podstatě prodavačku. Ale výborná zkušenost, jako studentovi se mi to moc líbilo: dělal jsem hlavně noční, tisícovku jsem si za každou noc vydělal, polovinu jsem prospal a ještě jsem neutratil tři stovky v hospodě, tak jak by to bylo během vysokoškolských večerů. Takže výdělek třináct set za večer. No a další roky jsem pak hodně pracoval na stavbě, když jsem pomáhal mamce stavět dům.

Mezitím si úspěšně dostudoval. Už v té době si věděl, že chceš podnikat v reklamě?
Tušil jsem ten směr, ale pustil jsem se ještě do pár jiných projektů, než jsem finálně zakotvil v reklamě. Řeknu to takhle: potřeboval a chtěl jsem vydělat peníze, a nechtěl jsem je vydělávat těžce. Věděl jsem něco o reklamě, a že do reklamy se peníze utrácejí. No a pak už jsem jen hledal, jaký typ reklamy bych chtěl dělat, na co se specializovat. Nevěděl jsem ale, jak založit takovou společnost, jak to celé vymyslet. Všiml jsem si, že na rozdíl od Prahy, v Ostravě nefungují reklamní lavičky, protože firma, která tehdy zastřešovala celou Českou republiku, považovala Ostravu moc malou na to, aby se tímto regionem zabývala.

„Uvědomil jsem si, že si svých vlastností a dovedností cením víc, než kolik by mi za ně nějaká firma jako pracovníkovi zaplatila.“

Co Tě na těch lavičkách tak zaujalo, že ses do toho rozhodl jít?
Já jsem na jedné straně velký kapitalista, na druhé straně mám ale silné sociální cítění. No a u těch laviček bylo obojí. Pomáhám korporátnímu světu s reklamou, propagací, vydělávat ty peníze, a na druhou stranu zajistím i to, že si lidé mají kam sednout, např. na autobusových zastávkách. Dohodli jsme se s městskými úřady, protože jsme i jim najednou ušetřili peníze, které by do sezení na veřejných prostranstvích museli investovat.

Zvažoval si vůbec někdy po škole, že by ses nechal zaměstnat?
Po škole už ne. Během školy jsem s tou myšlenkou občas koketoval, ale po škole už jsem měl jasno. Uvědomil jsem si, že si svých vlastností a dovedností cením víc, než kolik by mi za ně nějaká firma jako pracovníkovi zaplatila. A já bych se cítil nedoceněný, nebyl bych spokojený, a ve výsledku nepracoval naplno.

Jaké byly tvoje začátky v podnikání s reklamními lavičkami?
No měl jsem tehdy dvě možnosti. Buď budu zastupovat tu velkou pražskou firmu u nás v Moravskoslezském kraji, anebo si to rozjedu po svém. A nerozmýšlel jsem se dlouho, protože mne navíc napadlo ještě pár věcí, kterými by se daly lavičky vylepšit, jako je např. kryt inzerované plochy, materiál, ze kterého je vyrobena samotná lavička apod. Začal jsem tedy řešit legislativní záležitosti na zapracování těchto nápadů, vyřizoval jsem průmyslové vzory a veškerou dokumentaci, abych tuto část měl ošetřenou, a později mi tyto „vylepšováky“ nikdo nemohl ukrást. Stálo to hodně času i peněz, ale nakonec se ukázalo, že to byl správně zvolený krok.

To vypadá jako hodně velký nápor na jednoho člověka…
Tak bylo nás v tom zainteresovaných více, ale já jsem byl ten, kdo kmital nejvíc. Měli jsme nějakých sedmnáct promolaviček. Byl na mne hodně velký tlak, finančně jsme byli pořád víceméně na nule, navíc se do toho přidaly ještě zdravotní a osobní problémy, kdy jsem se rozešel se svou tehdejší přítelkyní. Už jsem to nezvládl, potřeboval jsem vypnout a odjel na již zmiňovaný pobyt do Ruska. Tam se to utřepalo, dokonce v podstatě na dálku přišla první větší zakázka na lavičky, no a postupně se to rozjelo. Začal přibývat kapitál, takže jsme mohli vyrábět více laviček, a tím pádem jsme mohli vzít i více zakázek. Asi po roce už jsme měli laviček tři sta. Rozjezd podnikání mi ale zabral minimálně rok intenzivní práce.

„Abychom zajistili a dotáhli do konce první velkou zakázku, museli jsme sehnat více jak milion, abychom mohli potřebné lavičky vůbec vyrobit.“

Co bylo na tom rozjezdu nejtěžší?
Tehdy bych řekl, že kapitál. Abychom totiž zajistili a dotáhli do konce první velkou zakázku, museli jsme na půjčkách sehnat více jak milión, abychom mohli potřebné lavičky vůbec vyrobit. Nepůjčovali jsme si ale od banky. Půjčil jsem si tyto peníze po menších částkách od lidí, kteří mne znali, věděli, jaký jsem, co dělám, a také věděli, na co konkrétně jejich peníze půjdou. A také přesně věděli, kdy jim jejich peníze vrátím. A to jsem také dodržel. Dnes mi ale připadá, že nejtěžší bylo tehdy překonat nedostatek zkušeností. Mnohých chyb bych se vyvaroval, kdybych měl nějakého mentora, který by mne tím začátkem provedl. Navíc by ten start byl asi výrazně rychlejší. Neměl jsem tehdy kde pochytit jak řídit lidi, jak je organizovat, na co si dávat pozor, jak je důležité zaučení zaměstnanců ale i kontrola.

Jak dlouho bys tedy řekl, že Ti firma funguje?
No lavičky se podařilo rozjet asi tři roky zpátky. Nicméně to bylo pořád hodně nárazově, co se zakázek týče, a tedy i příjmu. Jeden měsíc bylo třeba pět zakázek, další měsíc zase nic. Proto za období, od kdy opravdu fungujeme, považuju až poslední rok, kdy se nám povedlo rozjet ještě síť PROMOHORIZONTŮ. Ty jsou vidět podél silnic, zacílili jsme tedy na motoristy, rozšířili portfolio služeb. Navíc horizonty nejsou tak ničené, jsou s nimi pro nás na údržbu spojené menší náklady. Díky tomu nám přišly hodně velké zakázky, povedlo se nám vylepšit cash-flow, lépe hospodaříme a lze více plánovat.

Co považuješ za největší úspěch v podnikání?
No za jeden z největších svých úspěchů považuju to, že jsem hned na začátku podnikání s lavičkami dokázal vše legislativně ošetřit, vše bylo legální, podle práva, vyřídil jsem průmyslové vzory. Později, když nás jedna konkurenční firma dala k soudu, který jsme vyhráli, se to ukázalo jako hodně důležitý a správný krok. A já nejsem hrdý ani tak na to, že jsme vyhráli ten soud, jako spíš na to, že jsem dokázal vše ošetřit už dopředu a sám se tím protlouct. A jako další, už obecnější úspěch, považuji svou svobodu, teď už jak časovou, tak finanční.

Kdy sis naopak nejvíce, jak se říká, „nabil hubu“?
Nejvíce asi ještě když jsem dělal v multilevelu pro jednu investiční společnost. Já sám jsem tam tehdy taky investoval do jednoho projektu. Poté, co mi to vyneslo požadovanou sumu peněz, jsem své peníze stáhl. Radil jsem to samé i mým klientům. Jenže chamtivost je „svinstvo“, rozhodli se nedodržet strategii, do které jsme s tím šli, a následně přišli o poměrně velké množství peněz. Pořád chtěli víc, psychicky to nezvládli. No a tohle beru jako největší svoje nabití huby, jako neúspěch – že jsem je nedokázal přesvědčit k tomu, co jsem věděl, že je správné. A kvůli tomu ztratili někteří hodně peněz. Beru to jako svou prohru.

Dnes už podnikám, protože mě to prostě baví.

Proč dneska podnikáš?
Dneska už protože mě to baví. Na začátku jsem bojoval s tím, že jsem nedokázal ráno vstát a pustit se, do čeho jsem měl. Když už jsem tohle překonal, tak jsem se zase dostal do situací, kdy jsem podnikal jen proto, že jsem potřeboval peníze. Pak byl další zlom, že mě nebavila ta administrace a musel jsem se naučit najímat lidi. A od té doby, co jsem se tohle naučil, a plánuju, kdy koho vezmu, co bude dělat, kdy jich kolik budu potřebovat, tak jsem výrazně spokojenější. Peníze vydělávám, a do toho mě to teď prostě baví.

Co Tě na tom baví nejvíc?
Za prvé ta svoboda, kterou mi to dává. Za druhé to, že je to moje, že jsem to já vybudoval a můžu na to být hrdý. No a za třetí peníze a následně ty emoce, za které je můžu utratit. Ale nemyslím si, že podnikat může každý…

Proč ne?
Hodně velkou roli hraje výchova. Já jsem odmala doma viděl, že podnikání sice dává svobodu, ale na druhou stranu to taky znamená občas v noci vůbec nespat a v práci být výrazně déle, než by se čekalo. Není to o tom, že by doslova podnikat nemohl každý, ale někteří to budou mít díky své výchově výrazně těžší, protože tohle z domu neznají. Možná nebudou vědět, co si od toho slibovat, co si pod pojmem „podnikání“ vůbec představit. Nebudou vědět, že je normální dělat do noci a naopak že si můžu udělat volno ve středu dopoledne. Převzetí zodpovědnosti za sebe sama je taky důležité, a pokud vás k tomu nevedou už doma, tak pak je to o to těžší se naučit. V podnikání je důležitá důslednost, efektivnost práce a sebekázeň.

„Připadá mi, že jsou dnes mladí lidé výrazně uvědomělejší, než jsem byl na škole já.“

Jací jsou podle tebe dnešní vysokoškoláci, mladí lidi?
Připadá mi, že jsou možná výrazně uvědomělejší, než jsem byl já v době studií. Je výrazně více možností, a mám dojem, že čím dál větší část studentů je si jich vědoma. Což je dobře. Někteří už pochopili, že je potřeba se vybranému oboru věnovat už na škole více, než jen v té škole, a dokážou si ty příležitosti najít. A myslím, že někteří výrazně lépe svou budoucnost plánují, než já. A pokud to nedělají, tak je potřeba se to co nejdřív naučit.

Proč ses rozhodl stát mentorem v projektu Co Tě ve škole nenaučí?
Těch důvodů je více. Prvním je, že se podobným způsobem, jakým funguje celý projekt, snažím mentorovat i kluky u sebe ve firmě, i když to jsou třeba jen brigádníci. Rád sdílím svoje zkušenosti, protože si pamatuju, jak jsem ve svých začátcích taky hledal ty rady u zkušenějších. A třeba opravdu někomu pomůžu. Druhým důvodem je, že jsem měl možnost se vidět s lidmi, kteří byli mentoři v minulých kolech projektu, a vyloženě mne pro něj nadchli. Líbilo se mi, jak i oni sami přijeli nabití energií, s novými nápady a odhodláním. Takže se chci zapojit i kvůli sobě, protože si myslím, že si tím spoustu věcí uvědomím a nakopne to i mne samotného.

Díky za rozhovor.

Gabriela Orlitová