Inspirativní rozhovor s ženou, která dokázala jít za svým snem.

Zajímala jí biologie, tak dnes provozuje potápěčskou základnu a resort na Bali. Učila na univerzitě, byla stážistkou na Yalské a Tusonské Univerzitě. Dnes učí potápění a Balijcům vysvětluje, co je to zákaznický přístup. Rodačka z Prahy, která má za sebou na 3000 ponorů a potápěla se mimo jiné v USA, Kanadě, Indonésii, Egyptě nebo Mexiku. Ve svých devětatřiceti letech matka 2 synů (3 a 1 rok), podnikatelka, která umí využívat služeb místních chův a dokázala spojit sevého koníčka s podnikáním. To je RNDr. Michaela Vlášková.

Proč ne věda a výzkum

Jak se to všechno seběhlo?

Byla to taková shoda okolností. Mne vždycky zajímala biologie. Studovala jsem ji v Českých Budějovicích a už od 1. ročníku jsem navíc pomáhala v laboratořích Akademie věd. Nejdříve zdarma, pak i za peníze. Fascinovala mne parazitologie a podařilo se mi vycestovat původně na dvouměsíční stáž na Tuson University. Trávila jsem tam celé dny v laboratoři a díky dosaženým výsledkům a publikační činnosti jsem tam zůstala více než půl roku a mohla si prakticky vyzkoušet i výzkum na proslulé Yalské univerzitě. Už tehdy jsem pochopila, že výzkumu se věnovat nechci, protože jsem získala zkušenosti s tím, jak se to dělá v USA a věděla jsem, jak to funguje u nás. Neuměla jsem si představit, že bych celý život žila mimo republiku. Jsem příliš orientovaná na rodinu, Prahu, Jižní Čechy a Česko.

Počkej, nechtěla jsi pracovat mimo republiku a skutečnost je taková, že už 3 roky žiješ 9 měsíců v roce na Bali?

Jasně, to právě souvisí s tou vejškou. Asi ve druháku jsem si vyzkoušela potápění. Tak jako spousta jiných – v Chorvatsku. Mě to neskutečně chytlo. Přemýšlela jsem, jak se tomu věnovat dál. A prvním mým úspěchem bylo, že se mně a mým kamarádům podařilo přesvědčit děkanát biologické fakulty jihočeské univerzity, aby byl otevřen nový předmět – biologie mořských bezobratlých živočichů. Přece jenom jako studenti, jsme se chtěli potápět a neměli jsme na to peníze. Tak jsme se potápěli pro potřeby školy a čerstvý materiál jsme se studenty zkoumali přímo na břehu moře nebo na palubě lodě. Zbytek pak studenti ‚porcovali‘ v laboratořích.

V čem se liší výzkum v USA a u nás?

To je jednoduché. V Česku, pokud chceš dělat výzkum, musíš neustále shánět peníze, píšeš granty, pak je administruješ a píšeš pořád nějaké zprávy a výkazy. To není nic pro mne. V Americe peníze zajišťuje vedoucí laboratoře a ty odpovídáš za výsledky výzkumu. Já celkově nemám ráda papírování a zbytečnosti.

Takže jsi dokončila školu a vydala se do světa?

Ještě v průběhu studia se mi přes léto naskytla příležitost dělat instruktora potápění v Indonésii na Bali v Tulambenu. Pak jsem dokončila jen doktorát, ale získávat PhD. už pro mne byla ztráta času. A na stejné místo jsem hned odjela na cely rok. Po návratu jsem narazila na inzerát jedné české firmy, která hledala prodavače do obchodu s potápěčským vybavením a instruktora na potápěčskou základnu v Chorvatsku. Tak jsem to zkusila, protože o tom vybavení jsme museli vědět úplně všechno a jezdili jsme nové věci testovat. No a tam jsem se seznámila i s mým přítelem a partnerem v podnikání. On vždy něco vymyslí a já to pak odpracuji.

Úskalí podnikání na Bali

Já myslel, že tím motorem jsi ty?

Kdepak. Já ani nevím, jak se dělají obchodní plány a účetnictví rozumím jen do té míry, co zůstává na účtě. Nikdy jsem neabsolvovala žádné manažerské vzdělávání nebo kurzy komunikace a řešení konfliktů. Neumím obchodní a prodejní dovednosti, ale umím práci zorganizovat. A taky umím zorganizovat lidi. Což obzvlášť tady na Bali není vůbec snadné. Protože v případě nějakého většího konfliktu s místní komunitou ti hrozí, že ti velmi rychle odeženou turisty.

Tomu nerozumím?

To je jednoduché. Máme otevřený resort Relax Bali s potápěčskou základnou. No a když párkrát došlo ke konfliktům s místními, tak dokázali klidně den tůrovat motorky a vyhrávat hlasitou muziku přímo před resortem, aby to tady mým klientům zprotivili. Naučit se vycházet i s jinou kulturou jsem se ale naštěstí naučila už při studiích. Základem je naučit se jejich jazyk. To chci i po mých dětech. Potřebuji, aby místní pochopili, že si jich a jejich tradic vážíme – jejich systémů, náboženství a obřadů. Proto se s celou svoji rodinou i aktivně zapojujeme do života místních komunit, podporujeme místní školy a komunikujeme s nimi v jejich jazyce.

V čem je to na Bali tak odlišné?

Celá Indonésie je krásná se svojí historií a způsobem života. Mají svoji hrdost. Lidi si tady skutečně zažili i složitá období, zemětřesení, výbuchy sopek a náboženské nepokoje. Na Bali byli v podstatě vyhoštěni hinduisté z celé Indonésie. A to způsobuje, že musíš akceptovat jejich místní zvyky, tradice, kastovní uspořádání, pracovní morálku, ale i způsoby odměňování. Neustále musíš být v kontaktu s představiteli obce a ti prakticky rozhodují o tvém podnikání.

Jako, že obec ti diktuje, co máš dělat?

V podstatě ano. V každé obci mají prakticky 2 starosty. Jednoho obdobně jako u nás, kterého si volí lid. Ten zas až tak důležitý není. Ten druhý, něco jako kdysi u nás nejvyšší představitel rady starších, rozhoduje prakticky o všech našich investicích nebo o personálních otázkách. Kdo u mne bude pracovat. Koho mohu nebo nemohu vyhodit z práce. Jak mohu pochválit nebo pokárat. Balijci celkově mají dokonale rovnostářské myšlení. Poctivě si ukáží svoje výplaty a ty se nesmí lišit. Bez ohledu, jestli pracuje dobře nebo špatně. Pro mne nepochopitelné, ale naučila jsem se to akceptovat. Vetšina zaměstnanců musí také pocházet z místní vesnice.

A jak tedy motivuješ svoje zaměstnance?

To je docela složité, protože tady nefunguje ani to, že by zaměstnanci toužili po vyšší funkci. Nabízela jsem těm nejlepším s funkčním postupem i trojnásobný plat, ale všichni to odmítli. Odpovědnost nechtějí a asi je to v rozporu i s jejich náboženskými hodnotami. Toto dělá problémy i majitelům jiných resortů po celém Bali. Nakonec jsem zjistila, že skutečně nejvíce funguje úsměv, povzbuzení a hlavně trpělivé vysvětlování.

Balijci jsou velmi usměvaví a přátelští lidé.

Souhlasím, dokud se nenapijí. Zpravidla teprve pod vlivem alkoholu v sobě najdou odvahu řešit nastřádané křivdy. Nejhůře totiž snášejí podle nich neoprávněnou kritiku. K ní samozřejmě dochází. Mám 25 místních a 2 české zaměstnance. Jedeme nepřetržitě 12 měsíců v roce, protože se k nám jezdí lidé potápět i v období dešťů, prakticky denně jsem v moři nebo na nějakých výletech po okolí. Pochopitelně, že pak někomu občas ukřivdím. Oni pak jen přestanou na pár dnů nebo týdnů mluvit. A já trnu co se stane.

Všiml jsem si při procházkách vesničkou, že těm mírumilovným lidem klidně visí na stěně v pokoji samopal…

Prostě to je jiná kultura. Ale je fakt, že když před lety nedaleko místní vypálili jeden resort a klientům dali 10 minut na vystěhování, tak mi moc do smíchu nebylo. Proto je nutné naučit se uznávat jejich hodnoty a akceptovat je. Jsou to skutečně přátelští lidé, ale musíš je respektovat. Zejména pravidla jejich rodin a společenství. My naštěstí s tím problémy nemáme. Mám stabilní zaměstnance a ročně se mi vymění jeden, maximálně dva.

Jakou máš vizi pro své podnikání?

Já prakticky žádnou. Na to mám přítele. Já jen chci, aby to tady fungovalo tak, jak jsou lidé z Evropy a zejména z Česka zvyklí. A to je dost náročný úkol. Nekonfliktně přesvědčit místní, aby začali myslet tak o 100 až 150 let dál skutečně není lehké, ale mne to neskutečně baví.

Náhoda a štěstí na lidi

Jak jsi se na Bali vlastně dostala? Zatím jsem skončili základnou v Chorvatsku.

To byla taková náhoda. Mám štěstí na lidi. Můj přítel, Jindra Soukal, jednou učil potápět jednoho klienta. No a o pár let později jsme zjistili, že mu jeden neplatič uhradil dluhy tím, že mu přenechal pár chatek u moře na Bali a on neví, co s tím má dělat. Bali miloval, mě i Jindru už dlouho znal a nakonec nás požádal, jestli bychom mu to tady nespravovali a asi po tříleté zkušenosti nás přibral jako společníky do svojí firmy. Kromě rekonstrukce původních, starých chatek, tak hned vedle vyrostl nový Relax Bali resort s celkovou kapacitou cca 30 lůžek. V podstatě bez peněz, jen za poctivě odváděnou práci.

Kolik hodin vlastně pracuješ a co všechno děláš?

Tak to nevím. Já nerozlišuji, kdy pracuji, kdy jsem pod vodou, kdy organizuji práci nebo jsem s klienty na výletě, posedím s nimi v restauraci nebo si jen tak užívám moře a přírodu. Dá se říci, že součástí mé práce je i vychovávání vlastních dětí, i když využívám prověřené chůvy a místní školku. Nechci totiž, abychom byli vnímáni jen jako potápěčský resort. Jde nám spíše o rodinnou klientelu, přátelskost klientů i vůči sobě a nám. A součástí je i má rodina a moje děti. Navíc konkurence je i tady velká. Dnes už asi 6 českých resortů, německé raději ani nepočítám. Takže já to fakt nerozlišuji. Vstávám tak o půl šesté a kolem desáté usínám. Ale neměnila bych. Mám co jsem chtěla. Jsem v přímém kontaktu s krásnou přírodou. Takovou faunu a floru jakou mám tady, bych hned tak nenašla. Tak si toho užívám, dokud tady jsem, protože chci, aby kluci chodili do školy v Čechách.

Takže jaké vlastně máš plány. Vybudovat to tady a pak to prodat?

To asi ne, i když stát se to časem může také. V příštím roce chceme přistavět 4 – 5 apartmánů, i když místa máme ještě mnohem víc. Rozhodující bude, jak se nám podaří naučit pracovat Balijce v systému, protože i komplex s rodinnou atmosférou potřebuje jasná pravidla. Věřím tomu, že mezitím objevím nějaký mladý pár, který příjme jako výzvu spravovat náš resort. Chce to obrovské nadšení. Ale na to mám ještě 4 roky čas.

Takže chceš být rentiér?

Možná tak nějak by se mi to líbilo. Zatím jsem ale na začátku. Pořád ještě splácíme nějaké dluhy a budujeme si jméno. Marketingu nerozumím, ale vidím, že nejlépe funguje doporučení, pokud jsou klienti spokojeni. Při kreativitě mého přítele se ale neobávám toho, že bych se měla někdy nudit.

Děkuji za rozhovor a přeji, aby k vám byly místní sopky přívětivé.

Vlastimil Orlita