Může se Struktogram v průběhu života nějak výrazně změnit?

Biostruktura člověka je určena jeho genetickou výbavou. Poměrně brzy je tedy patrné, která dominanta bude u člověka v dospělosti převládat. Samotný poměr jednotlivých komponent se stabilizuje přibližně mezi 14. až 18. Rokem života. Od tohoto okamžiku je Struktogram člověka prakticky neměnný. Při opakovaném provedení biostrukturální analýzy jsme zjistili odchýlení zpravidla max. o plus mínus 1 dílek, a to i v případě, že nová analýza byla provedena u stejného člověka i po více jak 10 letech. Nestává se ale, že by se těmito dílkovými změnami změnilo i pořadí jednotlivých barev. Dominanta člověka se tedy nemění. K dílčím změnám může však docházet u starších občanů, nebo u lidí, kteří prodělali těžký úraz svého mozku. U starších lidí také občas dochází k mírné změně, a to směrem k červenému nebo k zelenému komponentu.

Jiným příkladem může být i situace, kterou všichni známe. Když se setkáme na abiturientském večírku ze základní nebo střední školy. Zpravidla zjistíme, že jsme všichni zase zestárli, ale když pozorujeme své bývalé spolužáky důkladněji, zjistíme, že jejich způsoby jednání a chování se nezměnily. I jejich motorika je podobná jak ve škole, reagují identicky a jsou to stále stejní blázni jako ve škole. Výjimkou může být pouze situace, kdy někdo z našich spolužáků měl nějaký těžký úraz hlavy s poškozením mozku. Naše chování je dáno genetickou informací, a to samo vypovídá o tom, že nejsme vlastně schopni tyto své struktury měnit.

Pro mne osobně bylo skutečně velkým poznáním, když jsem ve své zdravotní dokumentaci našel závěry svého osobního psychodiagnostického vyšetření. Bylo mi tehdy 13 let a šel jsem do pedagogicko-psychologické poradny, protože moji rodiče nevěděli, čím bych se jednou měl živit. Když jsem si přečetl tehdejší doporučení a výsledky vlastního Struktogramu, který jsem si udělal poprvé, když mi bolo 30 let, zjistil jsem, že výsledky a doporučení jsou prakticky totožné. A to mezi těmito vyšetřeními uběhlo 17 let. Osobně vím, že i ve svých 48 letech funguji podle stále stejných stereotypů. Dnes už se tím netrápím a naopak jsem se to naučil využívat jako svou přednost. Rozvíjím ty manažerské dovednosti, ve kterých vím, že mám větší potenciál. Učím se žít se svými deficity.

Důležitý je zde závěr, že si nemohu myslet, že mohu změnit své myšlenkové procesy. Proto jestliže je někdo velmi rozvážný a opatrný asi z něj nebudete chtít udělat burzovního makléře, který se musí rozhodovat ve zlomku sekundy. Nemohu ani „předělat“ své děti a manželku k obrazu svému. Totéž platí například i pro drezůru koní nebo psů. Zdá se to přehnané, ale je to tak. Z reprezentanta v košíkové asi neudělám vynikajícího žokeje. Ale i basketbalista se může naučit jezdit na koni. Žokej si s radostí může zahrát košíkovou. Ani po jednom z nich však nemohu chtít, aby se stali reprezentanty v tom jiném druhu sportu.