Před časem jsem zveřejnil pár rad pro ty, kteří chtějí najít dobrou práci. Kontaktovala mě jedna slečna, která získala velmi zajímavou zkušenost. Setkal jsem se s ní a prověřil si všechna fakta. Tady je příběh odehrávající se Bratislavě 2011-12. Příběh, na základě kterého prohlašuji, že nevolnictví není historie, ale současnost!

Situace

Mladá žena – před časem absolventka vysoké školy, vědoma si situace na Slovensku, kde práce je snad jen v hlavním městě, se rozhodla opustit rodné končiny tatranského podhůří. Napsala pár životpisů a motivačních dopisů systémem ctrl+c a ctrl+v. Nikdo pozitivně nereagoval a proto se zaregistrovala ve velkých personálních agenturách. Čekala, že tak najde svoji práci snů. Věděla jasně, co by chtěla v životě dělat, ale pochopila, že je třeba se od něčeho odrazit, získat nějaké zkušenosti. Protože práce z vysněného oboru tak nějak nepřicházely, její bankovní účet se blížil k 0 eur, rozhodla se příjmout první nabídku od společnosti IBM. Na první pohled byla spokojena. Plat na absolventku super, příležitost k zaučení výborná,  firemní vzdělávání, zodpovědnost snesitelná, příspěvek na bydlení v hlavním městě. Zkrátka vše vypadalo růžově. Dokonce se rýsovala i zajímavá kariéra. Přesněji ‚možná za 5 – 10 let’. Jinak spíše stereotyp a rutina. Bohužel však velmi rychle začala zjišťovat, že tato práce jí mnohé dává, ale to, co jaksi postrádá, je možnost pracovat v tom, co ji skutečně láká a baví. Tak, jak jsem měl možnost poznat tuto ženu tvrdím, že se nejedná o typ, který by si nevážil toho, co má. Naopak! Skromná, cílevědomá mladá slečna s jasnou představou, kde by se chtěla realizovat a čeho by chtěla v životě dosáhnout. Proto fungování typu ‚lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše’, resp. ‚lepší něco, než nic‘ nebylo pro ni tou pravou výzvou. Zvláště, když se začala doptávat na možné posuny v kariéře a od svých teamleadrů nejčastěji slyšela zkušenost, že jejich kariéra tak nějak vyplynula z toho, že ‚potřeboval(a) jsem nějakou práci. Tady mi ji dali. Tak jsem se ji naučil(a) a dělám ji doposud.‘ U žen pak jen ještě dovětek, že po mateřské dovolené se uvidí.

Problém

Rozhodla se proto, že se se svou budoucností jen tak nesmíří a začala intenzívně hledat další příležitosti, které by více odpovídaly její představě. Využila osvědčené metody. Netrvalo dlouho a práce snů se skutečně objevila. Celá rozechvělá napsala na personální agenturu u které byla naštěstí již zaregistrovaná, že má obrovský zájem o nabízenou pozici. Že je to přesně to, co by v životě chtěla dělat. Že se touto problematikou už roky zabývá. Netrvalo dlouho a volali z personální agentury zpět. Rozhovor probíhal asi takto:

PA: Dobrý den. Volám vám na základě vámi projeveného zájmu o pozici ….

ONA: Dobrý den, to jsem ráda, poslouchám vás.

PA: S politováním vám musím oznámit, že i když vyhovujete podmínkám, nemohu vám danou pozici nabídnout, protože jste zaměstnána u našeho prémiového klienta. Proto vás ani nemohu pozvat na osobní rozhovor.

ONA: Ale já jsem se do stávajícího zaměstnání nedostala přes vaši agenturu. Dostala jsem se tam sama vlastním přičiněním.

PA: To je jedno. Prostě váš aktuální zaměstnavatel je náš významný klient, a pokud bychom vás přetáhli k jinému zaměstnavateli, mohli bychom o tohoto klienta přijít.

ONA: Mám tomu rozumět tak, že mám tedy smůlu…?

PA:Ano.

ONA: Ale nabízená práce je přesně to, co bych v životě chtěla dělat. Je to můj sen. Zajímám se o tuto oblast a tuto příležitost hledám už 2 roky. Je to moje šance, jak se rozvíjet, jak dosáhnout svého cíle….

PA: Je mi líto, ale k osobnímu rozhovoru vás pozvat nesmím.

ONA: Dobrá, můžete mi tedy alespoň odtajnit jméno té společnosti, která nabízí pro mne tak atraktivní práci? Oslovím je osobně. Slibuji vám, že vaši agenturu nikde nebudu zmiňovat. Klidně si mne vymažte i z vaší databáze. Jen mi prosím řekněte, o jakou společnost se jedná

PA: To vám mohu prozradit jen při osobním setkání, ale na to vás nemohu pozvat, protože na to nemáte právo. Pracujete přece v IBM.

ONA: Takže nemám žádnou šanci, jak dosáhnout na svoji práci snů? Nemám šanci se dále rozvíjet?

PA: Rozvíjet se můžete v rámci IBM. Jakékoliv další informace vám nemohu poskytnout.

ONA: Takže jedině pokud bych byla zase nezaměstnaná, tak bych šanci měla a mohla bych jít na ústní pohovor a získat vysněnou práci?

PA: V podstatě ano.

ONA: Takže vaše společnost vůbec nedělá šťastnými svoje zákazníky – zájemce o práci. Chráníte si svoje zájmy, protože vás neplatí zájemce o práci, ale ten, kdo zaměstnance hledá. Rozumím tomu správně?

PA: Paní nebo slečno, už jsem vám snad jasně vysvětlila jaká je situace. Není jiná možnost, jak vyřešit tuto situaci a tento telefonát.

ONA: Tak vám děkuji za spolupráci a oznamuji vám, že vaše služby už nikdy nevyužiji a vymažte si mne prosím z vaší databáze.

PA: Tomu rozumím. Na shledanou.

Slečna si pak samozřejmě zavolala do dalších dvou agentur, aby zjistila, že situace je prakticky stejná.

Ponaučení

Takže ponaučení na závěr:

Pracujete-li u velkého nadnárodního gigantu jste jeho nevolníkem, pokud si myslíte, že pomocí personálních agentur najdete novou, zajímavější práci. Prostě agentury si chrání svoje zájmy a zisky i na úkor svého poslání – hledat lidem práci. Takové dilema mezi lidskostí a ziskovostí.
Při vyhledávání zaměstnání se spoléhejte jen sami na sebe a buďte aktivní v oslovování zaměstnavatelů, kteří pro vás mohou mít, byť jen teoreticky, vaši práci snů.
Pokud již pracujete ve firmě, která může být personální agenturou označována jako její významný zákazník neuvádějte ve vašem životopise tuto skutečnost….ale to už začínáte fungovat taky nepoctivě.
Jak už jsem uvedl, tento příběh se odehrál v Bratislavě. Netvrdím, že s něčím podobným se ale nemůžete potkat i u nás.

Slečna nakonec dala u IBM výpověď a v dobré víře se snaží získat zajímavé profesní uplatnění v České republice.

Budu rád, když komentáře k tomuto tématu mi uveřejníte zde. Rád se s vámi spojím a jsem připraven poskytnout i konkrétní informace názvy dalších společností.