Sociální fóbie

„Četla jsem Vaši knihu „jak získat vysněnou práci“, nicméně dnešní doba přeje extrovertům a komunikativním lidem .. a to já nejsem. Chtěla bych se zeptat, co byste poradil člověku jako jsem já – velký introvert, který o sobě nerad mluví, neumí se „prodat“ a má SF (sociální fobie) ? Pokud Vás to zajímá, přečtete si můj příběh a odpovíte mi, popř. sdělíte svůj názor, budu velmi potěšena.

Je mi 37 let, mám mgr. vzdělání sociální práce, pracuji jako „sociální pracovnice“ v denním stacionáři pro seniory s demencí. Vlastně se jedná o práci, kde „všichni dělají všechno“, čili program pro lidi, ale také hygienu.
 .. se SF se léčím od r. 2004, užívám léky, vcelku je mi dobře, přátelé říkají, že na mě „není nic poznat“, ale já vím, že to není tak docela pravda. Kvůli té nemoci jsem si také protáhla studium (nebyla jsem schopná chodit na cvičení, jazykové kurzy, kde bylo třeba mluvit a vystupovat před lidmi), pracovat jsem začala až téměř v 28 letech jako terénní pečovatelka o staré lidi. 
Při práci jsem si dodělala dálkově Mgr. studium na soukromé škole a po 3,5 letech jsem odešla z Jihlavy do Prahy (dlouho jsem ten přechod řešila na terapii) a začala pracovat jako sociální pracovnice / aktivizační pracovnice / pečovatelka ve stacionáři (vlastně také školce pro staré lidi). Tam jsem zůstala necelé 3 roky (poté byl stacionář zrušen), teď pracuji už 3 roky na obdobné pozici a přibližně rok cítím, že potřebuji změnu, někam se posunout, cítím, že můj potenciál je nevyužitý. Od cca listopadu loňského roku do cca poloviny března letošního roku jsem si zkoušela najít práci novou, na nové /vyšší/respektovanější pozici. Za tu dobu jsem odepsala přibližně na 7 míst, ze 6 míst se mi ozvali, byla jsem na 5 pohovorech, vpodstatě by se dalo říci, že kam jsem poslala CV, tam mě pozvali na pohovor. Protože mám práci, můžu si vybírat, tak jsem některé pozice dokonce odmítla. 
Za dobu hledání mé práce jsem se hodně posunula, vzhledem ke své dg. SF. Dříve jsem nebyla schopná telefonovat, skoro ani chodit na pohovory, děsilo mě kde co, proto jsem také tehdy vzala vpodstatě první práci, kde byli ochotní mě přijmout (a ještě byli rádi! ), protože to byla samostatná práce v terénu, bez kolegů, a hlavně mě to neděsilo (už jsem tu práci znala dříve z brigády, šlo mi to, líbilo se mi to-tehdy, teď už jsem z práce vyčerpaná).

Nyní jde o to, že si vyberu práci (sociální oblast), pošlu CV + MD, oni mi zavolají / napíšou, dohodneme se na pohovoru, já tam jdu a jsem tak nervozní / nebo strnulá / neschopná moc mluvit, že tu práci nedostanu .. před pár týdny se mi stalo, že vedoucí dokonce pohovor přerušila, a řekla mi, že to ještě nikdy neudělala, ale v současné době (ve 37 letech! ) na to nemám, ať se zkusím přihlásit později, že plánují ještě jedno výběrové řízení, ať napíšu sekretářce, že jsem to já, že už jsem na pohovoru byla, že už „mě znají / viděli mě, .. jestli prý opravdu chci, ať kontaktuji ji a kolegyně, že mi ukážou o jakou práci se jedná .. (je pravda, že jsem o tom moc nevěděla, ale v podmínkách PŘ to nebylo..). 

Byla by to práce na sociálně-právní ochraně dětí, nevím, jestli na to tzv. mám, i povahu .., nevím jestli mě ta vedoucí nechtěla jen uchlácholit, abych z toho pohovoru nebyla úplně na dně.. i když, proč by to dělala? Co si o mé situaci myslíte?“

 

Těžko dokážu vytáhnout řešení jako králíka z klobouku, ale i přesto se pokusím alespoň o pár námětů.
V textu bohužel neuvádíte žádné svoje silné stránky. Orientujete se na “problémové” oblasti, ale ne na to, co umíte, co zvládáte lépe jak ostatní, co vám dělá radost, v čem vás ostatní oceňují, proč vás přátelé mají rádi a pod… Neleží zde klíč k řešení?

Veškerou svou energii věnujete sociální oblasti, ačkoliv se zmiňujete o vaši dg. SF. Připadá mi, že právě vaše tělo se této oblasti brání a vaše štěstí je pravděpodobně někde mimo tuto oblast a nebo v pracovním zařazení, ve které nebudete muset příliš komunikovat s lidmi, protože, dle mého pochopení, vás právě tato práce po nějaké době vyčerpává. 
Držím  vám palce a budu rád za další zprávy.

„Mockrát děkuji za „tip“. Víte, takové řešení mě nenapadlo, ani mě na něj nikdy nikdo neupozornil .. dokonce jsem byla na „psychodiagnostice osobnosti“ u Dr. K. (letos v lednu), na kterého jsem dostala kontakt od jedné naší stážistky, která s ním byla spokojená. A světe div se, doporučil mi „sociální právo“, proto jsem hledala i nyní v sociální oblasti.. akorát jsem zkusila jiné odvětví. Také mě nenapadlo, že by se práci v sociálně-právní oblasti s dětmi „moje tělo mohlo bránit“, protože jsem u pohovorů (teď nebo i dřív) nervózní plošně. Dřív jsem zkoušela archiv, práci asistentky, knihovnu .. nic nevyšlo, tak jsem skončila u charity, kde brali každého .. dřív, před těmi 9 lety, než jsem skončila v sociální oblasti, moje tělo říkalo za mě, že mu vadí lidi, akorát u těch staroušků udělalo výjimku – komunikace se starými lidmi mi problém nedělá, naopak jsem v tom dobrá (a přesto mě to vyčerpává), dobrá jsem také ve čtení, ve vedení aktivizačního programu (vycvičila jsem se v tom, dříve mi vadily i tyto činnosti).

Znovu pročítám knihu a přemýšlím, jak z toho začarovaného kruhu ven.“

Jak zkrotit lva

Dneska jsem obdržel velmi zajímavý dotaz, kdy čtenářka po přečtení knihy „Za to můžeš ty…muj mozku“ se na mne obrací o radu:

„Můj 13letý syn Ondřej je modrý, s trochou červeného a zeleného. Od malička, i když měl snad rok, měl velkou snahu se svým okolím manipulovat. Je to jeho povahový rys. Ovšem záleží mu na rodině a taky hodně rád vyniká. U něho jsem našla způsob, jak se s ním domluvit.

Potom ovšem máme 8letou dceru, která není výchovný oříšek, ale OŘECH. Je to čistá červená a do včerejška, než jsem si přečetla vaší knihu, jsem jí vůbec nerozuměla a nemohla jsem pochopit, odkud se to v ní bere. Myslí jen na sebe, chce být za každou cenu vítěz, svou o 2 roky mladší sestru jako nechtíc každou chvíli praští. Když se má dělit, tak to obchází všemi způsoby, dokonce nám sní naši porci jídla, pokud nejsme doma a hned si svůj oběd nesníme, i když ví, že jsme ještě nejedli. A když něco provede, a to je téměř každý den, tak mi to ještě vyčte. Ne, že by se pokorně omluvila. Ještě se na mě zlobí a křičí na mě. Opravdu mám dny, a těch není málo, že jsem z ní zoufalá.

Ale včera jsem pochopila, že je prostě taková, že nemá význam s ní vést každodenní boje, které mě naprosto ničí. A když jsem si to uvědomila, a opět dnes přišla další situace, tak jsem to začala brát s nadhledem. Prostě Monička je taková, dobře, že to vím, a zakážu ji jít ven, protože to je pro červené ten největší trest.

Pak mám ještě druhou dcerku Lenku, ta má 6let a o té jsem se chtěla s vámi poradit.

Vždycky byla mazlík, holčička v sukničce, které záleželo, aby byla čistá, hezky oblečená, a moc pěkně se k nám chovala. Jenže, 2,5 roku má pokoj se svou sestrou červenou, kterou má moc ráda. Monička jí pořád říká, že je její nejlepší kamarádka, a já jsem si všimla, že se ta nejmladší začala hodně měnit, ale k horšímu. Chodí ledabyle oblečena, jako její sestra, je drzejší, dokonce ztloustla. Monička je silnější a samozřejmě viděla, že je její mladší sestra štíhlá, tak jí naučila jíst nepřiměřeně velké porce a už se to na její postavičce podepsalo. Učí jí, aby nám lhala.

Tak jsem se s vámi chtěla poradit, jestli je možné, aby starší sestra takto negativně ovlivnila svou mladší sestru Leničku a co v takové situaci máme dělat my, rodiče, abychom své děti co nejlépe vychovali.

Já jsem čistá zelená, tak si asi dovede představit, jak mi často je. Manžel pracuje přes týden v jiném kraji, bydlí u mé mamky a za námi dojíždí na víkendy. Je červený, ale hodně namíchaný se zeleným.

Budu vám vděčná, když mi poradíte. Mějte se moc hezky, a věřím, že mi odpovíte.“

 

Budu se snažit orientovat pouze na věci související s fungováním našeho trojjediného mozku s tím, že akceptuji „zaškatulkování“ tazatelky.

V situaci je velmi hezky popsaná vůdčí a dominantní role Moniky. Pravděpodobně se skutečně stala tou neformální autoritou, vzorem, který chce Lenky kopírovat, kterému se chce zavděčit. Bojem pravděpodobně moc nezískáte, protože budete uplatňovat spíše formální autoritu matky, která je pro červenou strukturu spíše pro výsměch. Moniku podporujte spíše respektem a tlakem na osobní odpovědnost. Je to přece už „velká, hezká holka“. To jak vypadá, není ten nejvhodnější argument. Mohla byste se stát pro ni úhlavním nepřítelem. Dávejte před ní výzvy! Nebojujte s jejím egem, ale to ego využijte. Chvalte ji. Soutěžte s ní. Orientujte ji na pozitivní hodnoty. Vytvářejte zážitky a využívejte její vlastnost se pro něco nadchnout.

Lence věnujte jen více času a pozornosti. Dotýkejte se jí, pohlaďte ji a hlavně nechejte ji více mluvit. Vytvářejte více atmosféru důvěry. Přizvěte ji ke společné práci, společným prožitkům. Zpívejte si, buďte veselé. Možná se přidá i Monika.

Rovněž doporučuji, aby se do výchovy a pozitivního ladění komunikace zapojil více i váš manžel, protože asi má přirozenou schopnost většího porozumění chování Moniky. Proberte si spolu, co platilo na něj. Co jej motivovalo, hnalo kupředu a kdy jej dospělí štvali. Skrze nás rodiče, můžeme pochopit vlastních dětí.

Rovněž doporučuji změnit styl komunikace. Z textu jsem získal pocit přílišné konkurenčnosti, konfrontace a agresivity. Orientujte se více na kooperační styl jednání, ve kterém bude dostatečný prostor i pro hodnoty vašich dětí. Omluvu od červeného příliš neočekávejte. Omluva je ponížení, prohra, nepříjemný pocit. Pro pochopení naleznete více v článku Status. Respektujte to, že vám asi doma vyrůstají poměrně silné osobnosti. Konflikty s vámi pro ně budou výzvou a pro vás utrpením. Akceptujte to, že jsou jiní a mějte je za to ráda.

PS.: Dle popisu bych se i u Ondřeje přikláněl spíše k červeno-zelené dominanci.