Veronice Bezecné je třicet tři let a je executive manažerkou ve společnost Partners Financial Services a.s.

Verčo, mohla byste mi popsat, jak jste kdysi začínala?

Vystudovala jsem jednu vysokou školu. Vystudovala jsem druhou vysokou školu. Nastoupila jsem do práce. Po dvou letech jsem zaměstnání opustila. Přišla jsem k Partners a zde jsem do teď.

Počkejte, vezmeme to popořadě. Dvě vysoké školy?

Maturovala jsem v roce 1997 a nevzali mě ani na jednu výšku, na kterou jsem se hlásila. Šla jsem tedy na rok na „strojárnu“ studovat konstrukci výrobních strojů a zařízení, jen abych se nepřestala učit, žádné větší ambice v tom nebyly. Ale zvládala jsem to tam v pohodě, všechny technické předměty, navíc jsme měli dobrý kolektiv, tak jsem se rozhodla to dodělat. Už během studia na „strojárně“ jsem začala studovat také sportovní management na ekonomce. Trénovala jsem totiž softball, proto jsem si říkala, že by mi tohle studium mohlo dát dobré teoretické předpoklady pro sestavování tréninků, vedení týmu a podobně. V konečném důsledku jsem se ale po škole ani sportem ani strojařinou neživila.

Kam jste šla?

Hned po dokončení školy jsem začala pracovat v jedné reklamní agentuře. Nevěděla jsem pořádně, co chci dělat. Během studií jsem měla nejrůznější brigády, od merchandisera pro Gillet přes hostesky, servírky v restauracích, trenérka softballu… nikdy jsem nebyla bez práce. Nicméně všechno z toho mi šlo a bavilo. Nedokázala jsem si říct, v čem jsem opravdu dobrá a čím bych se tedy vlastně chtěla živit. Nějakou náhodou si spíše práce tehdy našla mě.

Jak se Vám to povedlo?

Byl to tehdy opravdu rychlý proces, asi jsem měla i trochu štěstí. Rozhodně jsem do toho tehdy nedávala všechno své úsilí, chtěla jsem si po státnicích přece taky odpočinout. Odpověděla jsem tehdy jen na pár inzerátů, absolvovala asi dva pohovory a měsíc po státnicích už jsem měla práci v reklamní agentuře. Evidentně se mi povedlo na pohovorech zaujmout.

‚Nechtěla jsem jen předstírat, že pracuju.‘

Jak se Vám líbila práce v reklamní agentuře? Přece jen je to zase úplně něco jiného než strojařina nebo sportovní management.

Bavilo mě to. Dělala jsem tam product manažerku, řečeno dnešním slangem. Vypracovávala jsem se, učila se, dostávala na starost čím dál složitější úkoly, pracovně jsem jezdila i do zahraničí. Jsem za tu zkušenost ráda.

Proč jste tedy odešla?

Jak to nejlépe vysvětlit…těch důvodů bylo víc. Jedním důvodem bylo to, že jsem začala mít pocit, že se dál nerozvíjím, lítám v jednom kole jak křeček, ale nemám čas se vlastně zamyslet nad tím, co dělám a proč. Neexistovalo zde firemní vzdělávání. Nikoho nezajímal můj růst, teda spíše stagnace. Druhým důvodem bylo to, že jsem nechtěla předstírat práci jako někteří mí kolegové jen proto, že jsem v kanceláři měla být od sedmi do čtyř. Naopak když bylo práce hodně a zůstávali jsme déle, bylo mi blbé hned si letět říct o příplatek za přesčasy. Postupně mě pak začalo napadat, že nechci být jen nahraditelným krumpáčem ve firmě někoho jiného. Navíc se tam začaly objevovat incidenty, které jen podporovaly mou naštvanost a rozhodnutí odejít…

Konkrétněji?

V reklamce je na denním pořádku, že hoří termíny. Zboží se dodává na poslední chvíli. Jednou nastala situace, kdy se taky nestíhalo, a já strávila neděli ježděním tam a zpátky mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem a Havířovem a prosila a uháněla dodavatele, abych zajistila, že zboží bude hotovo a dovezeno klientovi, jak bylo slíbeno. Najezdila jsem tak tehdy okolo tři set kilometrů, ale vše se stihlo, dodávka byla v pořádku, osobně jsem ji předala. Následující týden jsem šla za šéfem a požádala jej o proplacení benzínu, ne mé práce a času, pouze benzinu. Ve chvíli, kdy mi řekl, že jsem si určitě v rámci toho vyřídila i svoje věci, „povýletovala“ a zašla s kamarádkami na kávičku, mi došlo, že nechci kopat za někoho, kdo mi nevěří a není ochotný kopat za mě. Dalším pomyslným hřebíčkem bylo, když jsem byla jedna z mála, která měla ambice jet rozjíždět pobočku firmy do Číny, a šéf mě uvědoměle přehlížel, na poradách na toto téma pak vyloženě ignoroval. Bralo mi to chuť na sobě dále pracovat. Vždycky jsem byla zvyklá dýchat na sto procent pro to, co dělám, a tady to najednou nešlo.

Jak jste se pak dostala do Partners?

V době, kdy se situace v reklamce tak vyhrocovala, mě už kamarád z Partners rok lámal na spolupráci. Byla jsem tehdy jeho klientkou. Po tom roce se mu podařilo správně vystihnout mou, s prominutím, „míru nasranosti“, na kterou jsem se dostala prací v reklamce, no a už to bylo.

Nastupovala jste do oboru, na který se dnes spousta lidí dívá svrchu. Nebála jste se toho?

Já jsem tu šla za lidmi, za kamarádem, věřila jsem mu. Navíc jsem tehdy byla klientkou Partners, znala jsem produkt a užitek i z té druhé strany. Byla jsem takovým, dnes bych řekla, typickým klientem – někdo mi kradl peníze (smích). Ať jsem vydělala pět, deset, patnáct nebo třicet tisíc korun, neustále jsem je utrácela a nic nezbývalo. Jako první jsem si tedy začala dávat pozor na své finance a postupně začala v Partners podnikat, prvních pět měsíců ještě na „vedlejšák“ vedle mé činnosti v reklamce.

‚Lidé okolo mne vnímali jako studenta, pak jako zaměstnance v reklamce, a najednou jsem měla ‚živnosťák‘ a byla v roli finančního poradce. Věřte, že v tu chvíli Vám řady kamarádů trochu prořídnou.‘

Co bylo na začátku nejtěžší?

Překonat svoji komfortní zónu a lenost. Navíc lidé okolo mě mne vnímali jako studenta, pak jako zaměstnance v reklamce, a najednou jsem měla „živnosťák“ a byla jsem v roli finančního poradce, což je pro některé téměř to samé jako pojišťovák a zloděj. A najednou jsem jim měla zavolat a říct „hele, kamaráde, rozjíždím tohle a tohle a potřebuju od Tebe pomoc.“ Počítala jsem s tím, že se v tu dobu řady mých kamarádů protřídí a jsem ráda, že jich ty řady opustilo jen málo. Hodně asi pomohlo i to, že jsem do toho šla s tím, že to opravdu chci dělat, nezpochybňovala jsem to a byla jsem hrdá, že jsem si vyřídila ten „živnosťák.“ Nebrala jsem to jako špatný obor. Patners v té době navíc fungovali teprve nějakého půl roku, takže renomé a historie celkem žádná. O to to ale bylo těžší.

Podařilo se Vám tu svou lenost překonat?

Ještě pořád se učím (smích), ale ano, ty „porodní bolesti“ už mám za sebou. Musela jsem se ale naučit, že i když nemusím být v kanceláři napevno od sedmi do čtyř, tak i tak musím vstát a pracovat. Měsíc jsem tak trochu prolelkovala, a pak jsem si na sebe spolu s mým manažerem upletla bič, abych byla aktivní a uspěla. Musela jsem se ale také naučit trpělivosti a vytrvalosti, bez toho to v podnikání nejde. Hodně mi daly kurzy na manažerské dovednosti. Nelze očekávat rychlé výsledky. Jsem společnosti Partners vděčná za to, že mi dala systém, díky kterému, jsem se naučila podnikat. Hodně taky čerpám ze svých sportovních zkušeností z mládí, kdy jsem si musela čas organizovat tak, abych stíhala jak školu, tak tréninky a zápasy. Sport vás naučí kmitat. Když jsem pak v osmnácti začala trénovat své první svěřence, naučila jsem se i přebírat zodpovědnost a komunikovat.

Jak Vaše podnikání pokračovalo po překonání těch „porodních bolestí“?

Během roku a půl se mi podařilo postoupit z konzultantské pozice na manažerskou. Vybudovala jsem si první tým lidí, ani jeden z nich tu už dnes není. Spadla jsem z manažerské pozice zase dolů a začala se na ni škrábat znovu nahoru. Začala jsem budovat nový tým lidí. Už mám jasnější cíl. Hodně se vzdělávám, pracuju na sobě, a jdu si za ním.

Co je teď tedy Vaším cílem?

Primárně vše směřuji k tomu, abych vybudovala vlastní fungující strukturu, vlastní firmu, ze které mě nemůže nikdo vyhodit, pokud se nebudu chovat neeticky. Úplně ideálně bych se ale samozřejmě chtěla propracovat až na pozici partnera (nejvyšší možná dosažená pozice ve struktuře společnosti Partners, pozn. autora), což znamená mít pod sebou tak tři sta lidí. Reálnějším cílem pro další období je založit centrálu také v Ostravě a rozšiřovat pobočky, např. do Frýdku-Mistku. Severní Morava ještě zdaleka není pokrytá, vidím tu obrovský potenciál.

To jsou ambiciózní cíle. Lze je skloubit s Vaším osobním životem?

Je mi tři a třicet a už samozřejmě pomýšlím i na děti. O to víc teď oceňuji výhodu vlastní firmy, kde se dá mateřství a pracovní aktivity skloubit. Můžu si vše naplánovat tak, jak potřebuji, nikdo mi nemůže říct, kdy tu mám být a kdy ne. Sama se rozhodnu a zařídím si to tak, aby to šlo. Hodně věcí se dá taky dělat z domu. Je to v podstatě taky jeden z důvodů, proč si myslím, že máme v Partners hodně žen. Pokud jsou ženy dobré manažerky v domácnosti a dokoužou skloubit starost o děti a manžela, úklid, nákupy a podobné záležitosti, dokážou to pak uplatnit i u nás a kombinují své podnikání s péčí o rodinu.

‚Studuješ a k tomu pracuješ, nebo pracuješ a k tomu studuješ?‘

Co by podle Vás měli dělat dnešní vysokoškoláci, aby zvýšili svou šanci na úspěch?

Nebrat studium na výšce jako prioritu dne, až na pár oborů jako jsou třeba medicína, veterina, architektura a podobně. Každého ze svých lidí, kteří ještě studují, se ptám: studuješ a k tomu pracuješ, nebo pracuješ a k tomu studuješ? Pouze studovat dneska nestačí, člověk musí být aktivní a získávat zkušenosti prostřednictvím různých brigád, sportu, práce, praxe. Já bych své vzdělání dnes již taky řešila jinak. Jako první bych hned po maturitě vyjela na zkušenou do zahraničí, ujasnila si, co opravdu chci dělat, a teprve pak šla někam na vysokou. Pokud nevíte, co vlastně chcete dělat, studujete jen pro titul. Obor vás vlastně doopravdy nebaví. Je normální, že člověk hledá a zkouší, co ho baví. Ale studenti by s tímto procesem hledání měli začít co nejdřív!

Proč jste se rozhodla zapojit do projektu „Co Tě ve škole nenaučí?“

Líbí se mi myšlenka projektu a jeho přístup vymykající se klasickému vysokoškolskému přístupu. Studenti tu mají šanci se potkat s lidmi z praxe z různých oborů, pobavit se s nimi. Projekt nabízí intimnější prostředí než pracovní veletrhy, studenti se mohou zeptat detailněji a zjistit odpovědi na otázky, které je opravdu zajímají. A myslím, že už mám za sebou pár kotrmelců, které mě kvalifikují na to, abych alespoň některé z těch otázek dokázala zodpovědět.

 Verčo, děkuji za rozhovor.

Gabriela Orlitová